Krkonoše, Špindlerův Mlýn 2025

1.den – sobota 5.7.2025 – objevení Medvěda

Sobota ráno. Někdo musí do práce, někdo neví, co s volným dnem. Někdo má ale kalup, pobíhá po bytě, všude se motá, tu něco popadne, tu něco odhodí, všechno vynosí ven, zamkne a zmizí v nenávratnu. Jeden má prostě štěstí a čeká ho dovolená v horách. Ale o tom už vám budou vyprávět přímo její aktéři.

Tak jo, děkuji za slovo.

Zase tak hektický to ráno nebylo. Celkem v klidu dobalíme zbytek, uložíme všechny nesmysly do auta a už se loučíme s naším dítkem Eričkou. Tentokrát zůstává doma, jedeme s Léňou sami. A naše druhé dítko? Verunka už bydlí ve svém a pohltil ji pracovní proces.
Slavíme totiž letos neuvěřitelných pětadvacet let od svatby, tak si dáme s dovolením výlet bez dětí.
Holky budou společně opečovávat naše šestileté chlupaté miminko – hafouna Hardyho. Aspoň se uvidí spolu a budou si užívat společné chvilky zase naopak bez nás. Vyrážíme lehce po desátý směr Krkonoše, Labská nad Špindlerovým Mlýnem. Po dvanáctý už šilhám a breptám kofeinovým absťákem. Léňo, musíme zastavit na kafe! Ha, pumpa, mysl i tělo pookřeje, rychlá odbočka a už se chystá černý mok. Sedíme za rohem benzinky a cítíme se v poho.
Než ale ochutnáme kávu. Fuj, hrušková voda hadr, kofein zdrhnul někam do Polska a černá voda připomíná vývar z ponožek ostravského horníka.
Rádoby kofeinem nabudíme nejbližší kanál a mizíme. Chce to reparát!
Chviličku za Trutnovem druhý pokus. Malinká obyč benzina. A co myslíte? Klaplo to.
Kafe super, posezení skoro u lesa. Teď už dobře je!
Na chalupu přijíždíme něco po druhý odpoledne. Proběhne ubytovací klasika a vstříc tradicím vyrážíme na první obchůzku okolí. Venku je fajn a Léňa se vyletní jenom do tílka. Po několika metrech stínem lesa, zlehka chládek na Léňu klesá. To nedá. Sestoupíme dolu do Špindlu a musíme zaběhnout do místního obchůdku. Tady hledáme v „lídlovských“ hrabacích koších pro Léňu nějaké tričko na zahřátí. Nic. Pouze pyžamo. Kupujeme pánské pyžamo a vršek si Léňa hned oblékne na prochladlé tělo, vytvoří model ala uzel na tričku a pěkně si to machruje v mém budoucím pyžámku.
Ale už je jí líp. Stoupáme z centra do části zvané Bedřichov a hledáme vygůglenou restauračku U Medvěda nad rozlehlou vojenskou ozdravovnou o několika blocích. Už tam sedíme, pívkujeme, kávičkujeme a kroutíme hlavou nad cenami. Všechno je za hubičku! To bude naše svatyně těchto hor. Vracíme se akorát na večeři přímou cestou od Medvěda.
Áha, kuchař je mág. Hned první den ukázal jedno ze svých skvostných čísel. Tohle asi nebude odtučňovací tábor, spíš naopak.

2.den – neděle 6.7.2025 – přes Kozí hřbety (25km)

První ráno, první vyhrání, slunko to prý s námi zkusí. Vyrážíme pěšky k již objevené restauraci Medvěd a pokračujeme dál přes místní část Bedřichov. Cílem je Luční Bouda. Po chvilce šlapeme na paty podivné osůbce mužského statného rodu s růžovým kloboučkem. Zvláštně se před námi kolíbe, jen tak pokývne na strážce info centra a na rozcestí si něco pro sebe zamumlá. Snažíme se s Léňou udržet dekórum, ale drzost smíchu je silnější. Nechceme být zlý, ale musíme se nějak zabavit, a tak osůbka dostala titul „postih“. Ale myslíme to v dobrém, máme pochopení pro každého. Postih se od nás oddělil jiným směrem a my pokračujeme až na krásnou Boudu u Bílého Labe.

Samozřejmě neodoláme, celá dovolená před náma, dáváme pauzu a pívko. Slunko hřeje, pívko chladí. Chtělo by se zanotovat: Všechno bude fajn! Každý odpočinek končí a my ťapeme dál až na Luční Boudu. Tady tedy dost fouká, 1400 m/n.m. je prostě už znát a počasí si to vysokohorsky užívá. Luční Bouda dveře neotevřela, hádá se s KRNAPem o svá práva, ale byrokratický šiml zatím vyhrává. Někdy jsou paragrafy na pendrek a škodí skoro všem. Jasně, chráněné území je chráněné území, ale k čemu tady bude, když sem nebudou smět lidi vkročit a poznat jeho krásu. Dej blbci lejstro, paragraf a moc! Dost politiky a rozumování.

3.den – pondělí 7.7.2025 – přes Hromovku (21 km)

Nové ráno, nový obraz počasí.
Prší. Nebo neprší. Možná oboje. Doma nebudeme. Pláštěnky v batohu, bundy na sobě a vyrážíme opět rovnou z chalupy na dnešní mokrou túru. První kroky nás vedou na naše oblíbené místo – Rovinka. Chata na Rovince je krásně opravená. Bohužel nezastavujeme a pokračujeme klikatou cestou z kopce přes Bartlovu lávku až na hlavní silnici vedoucí do Špindlu. Od silnice šplháme jak kamzíci stále vzhůru až na Přední Labskou, kde nás vítá krásná, nám již z minulých let známá, dřevěná zvonička. Nebe je pořád zatažený a nikdy nelze tušit, kdy Boha zase zazlobí prostata.
Po modrý se vydáváme na Pláně ( Krásná Pláň a Boudy na Pláni), až se zkratkou po zelený značce dostaneme k horní stanici lanovky na horu Hromovka. Tady na chvilku potkáme sluníčko, pokecáme s ním na lavičce a pokračujeme bez rozloučení dál opět po zelený přes vrchol Hromovky do údolí Špindlerova Mlýna. A tady nás čeká co? Správně vy! Samozřejmě. Výstup k Medvědovi. Nemůžeme ho zklamat a posedíme s ním. Objednáme si pivo, kafe a sluneční paprsky. Objednávka vyřízena komplet a my se chvíli nahříváme nastavenou tváří k nebi. Nohy trošku ztuhly, tak dřevěným krokem došmatláme kolem šesté večerní na chalupu. Dvacet jedna kilometrů, hlásí nohy a rády by upadly ztěžka na postel. Večer se ještě vzchopíme a posedíme dole v restauraci. Bůh ví, co bude zítra. U tohoto počasí prostě jeden neví a druhej je zmatenej (jako kus kamene, viď Filipe!).

4.den – úterý 8.7.2025 – historické okénko

Tak tomu říkám mokré ráno.
Provazy vody utkaly neprůhlednou záclonu přes celé údolí a svými konci nekompromisně bubnují na okno a všechny okolní střechy. Tóny deště znějí nádherně, ale v nesprávný čas. Jasně vyzývají k lenošení a po snídani se jejich apel zcela naplnil. Postel je super hlediště pro koncert dešťových liján a drobných kapek. Skoro usínáme. Svědomí má trochu rozumu a vytáhne nás ven. Asi půl hodinu před polednem nás motorová kovová klec vyklopí ve Vrchlabí. Bude kafe? Déšť nedéšť pobíháme po náměstí a hledáme pěknou kavárničku. Přesně vím jakou, chvilku se nám schovává v ústraní hlavních uliček, ale marně. Na konci boční uličky dole u řeky se zjeví malebné stařičké stavení jako z pohádky. Stará dřevěná roubenka, 400 let zde stojící, roztáhne svoje chapadla a už nás tlačí do svého útrobí. Škoda toho počasí, zahrádka před chaloupkou láká k okamžitému spočinutí mimo veškerou civilizaci. Vcházíme do původně zachovalého stavení. Vůně minulých století, těžkého života či živoření, ale i pokory vůči obyčejnému životu tě udeří přes nos stejně jako vůně z minimalistické kuchyně plné různých dobrot a dálek kávových zrn. Poslední volný stůl. Rychle! Dobře my. Kávička, dortík a představení začíná. Vstupní dveře mají těžkou šichtu. Další a další nadšenci chtějí uloupit nějaké volné místo. Tady ne, to je obsazené, ten odchází, tam si přesedne ten sám, místo něj dva nový, tam těm přineseme další stůl. Vše se odehraje na ploše asi pět krát pět metrů, koukáme s pusou otevřenou, Léňa se směje a nechápe. Lidské mraveniště. Super zážitek. Jenom pro úplnost musím zmínit, že zde také potkáváme našeho německého hosta ubytovaného na penzionu s námi. Taky si to přišel užít.
Platíme a pouštíme nové osadníky si sednout. Na půdě chalupy se ještě nachází muzeum původního nábytku, nástrojů a hraček. Moc pěkné. Uměli bychom takhle žít i my? Nevážíme s i ničeho, blahobyt nám přetéká přes hlavu a nikdo se nechce vzdát svého pohodlí ve prospěch a pomoc druhým.

„U sedmi štítů“. Krásný název pro kavárnu. Po exkurzi do historie vkročíme opět mokrou nohou do našeho světa. Prší dál. Ťapeme v bundách přes náměstí k místnímu zámku, kde sídlí obecní úřad. Trochu zvláštní. Posedíme pod jeho střechou a prcháme zpět do auta. Pokračujeme v prohlídce historie. Ne nebudeme se dívat do zrcadla! Vyrážíme na hrad Pecka. Máme čas, dáme si prohlídku. Kupujeme lístky u místního kastelána (Léňa se jen oblízla) a spolu s dalšími muflony vyrážíme vstříc výkladu. Mladá holčina nám hned připomněla naše mladší dítko. Kymácející se teenager, slovní dekadence přechází skoro do čínštiny, ale vypráví sebejistě, chytlavě i s humorem. Muflon taťka chválí! Poslední aristokratka nám také doporučila cukrárnu na místním náměstíčku, tak neodoláme. Dobrá sladká tečka. Znaveni kulturními vědomostmi dojíždíme zpět na penzion asi o půl pátý. Pokračujeme v lenošení a zaplníme postel. Aspoň chvilku. Po vydatné večeři si musíme dát procházku. Už neprší, tak si trošku protáhneme nohy a necháme vytrávit své plné pupky na čerstvém vlhkém vzduchu.

5.den – středa 9.7.2025 – přes tři hory (22 km)

Další ráno nás zase trápí svým rozmarem v počasí. Nedbáme nic a v půl desátý vyrážíme z chalupy po modrý na Horní Mísečky. Už od začátku lehce poprchává a o něco později už si musíme nasadit módní ochranu proti dešti. A takhle krásní docházíme k bufetu „Stopa“ nedaleko Míseček. Konečně úkryt. Čekujeme radar a volba je jasná. Musíme tady vydržet. Chčije a chčije. Dáváme horký čaj v tento zimní čas a pozorujeme osazenstvo v bufetu. Vedle baru mladý flegmatik sedí nad košem a tempem blízkým umírání krájí cosi do dnešního menu. Reklama na nudu v mládí.

Po půl hoďce se čůrající nebe umoudří a opouštíme srandovního číšníka bufetu, který novým příchozím nabízí opalovací krém ve slevě, pokračovat v načaté pouti. Pár kroků před námi ťapají tři odvážlivci. Již skoro bez deště míjíme Harrachovu skálu, pokračujeme přes Černou skálu až na Šeřín. Tahle cesta přes tři hory má opravdu svoje kouzlo, úzká cestička přes vrcholky hor. Na Šeříně si vylezeme na vyhlídkovou skálu a pochvalujeme si panoramata. Dokonce i něco vidíme!
A to už sbíháme dolů známou cestou až na profláklé benecké rozcestí Rovinka. Tady to známe hodně dobře. Chata s občerstvením je komplet opravená a předělaná. Dáváme pivko, Léňa hermelín a oba užíváme pět minut hřejivých paprsků. A konečně tady musím ven se svým překvápkem pro Léňu. Protože cesta byla zatím na nás příliš krátká, vyšlápnem si ještě na Žalý. Léňa trochu nechápe, neříká nic a spokojeně ťape po červený do kopce až k rozhledně. No, spokojeně – po chvilce slyším nějaké kňourání a naříkání. Odkud to přichází? Kousek ode mě. Mamka Lenka se nějak kroutí, drží za břicho a proklíná ten vynikající hermelín. Leží tam v žaludku těžce a tropí neplechu. To se musí rozchodit, nezbývá nic. Rozhledna Žalý je opuštěná v tomto nečase, pouze my se klaníme její kráse. Odpočíváme a hermelín už nezlobí. A teď zpátky přes Benecko na Rovinku.
Procházíme kolem chat, kde už jsme několikrát byli ubytovaní a po stopách koňských koblih docházíme až na Rovinku. Trio krásných osedlaných koní se nám ztratilo o něco dřív na boční lesní pěšině. Rovinka podruhé. Lehký oddych, lehké jablko a těžkým krokem zpět na naši chalupu. Pár minut před chalupou nás doženou mokré kapky a snaží se nám zkazit dojem z dnešní túry. Ale kdepak. Bylo to fajn a o půl šesté už ležíme na pokoji. Vaříme kávu, sprchujeme těla, odpočíváme. Honem na véču. Mňam!

6.den – čtvrtek 10.7.2025 – Labským dolem (24 km)

Panebože to snad ne!
Koukám z okna, mžourám očima plnýma ospalků, kroutím hlavou a nějak mi to nedochází. Do okna na mě z venku mrká sluníčko a žlutým suknem pokrývá pastviny pod námi.
Ten pohled nás vnitřně zrychlil a už v devět patnáct míříme opět k Horním Mísečkám. Míjíme bufet Stopa, pán tam brečí nad neprodanými opalovacími krémy, ale už vypisuje novou slevovou akci: Ke každé pláštěnce grog zdarma! Z Horních Míseček dojdeme až na horu Medvědín, kde potkáváme početnou rodinku z naší chalupy. Dáme pár slov, pár fotek a přes Šmídovu vyhlídku se napojíme na asfaltku vedoucí na Vrbatovu Boudu. Muflonů přibývá. Jasně. Lanovka, asfaltka, chata s obžerstvím. Na boudě je hrozná zima a vítr studenej jak v zimě, prohlídnem si tedy jen památník Hanče a Vrbaty a pokračujeme po větru na Labskou boudu. Tady už je lidí celkem dost. Pěkná cestička, výhled na Pančavský vodopád a po chvíli se vynoří monumentální stavba na skalnatém povrchu. Na ochozu sedí spousta lidí, teplota trochu stoupá, a tak si dáme oddych a pívko. Na tak profláknutou chatu a její umístění jsou tady ceny fakt dobrý a v pohodě. Překvapili. Pivo, kafe, tatranka a už si to mažeme k prameni Labe. Je to jen jeden kilometřík, tak škoda to minout.

Studánka pramene je plná vody, prohlédneme si erby měst kudy Labe protéká a mezi muflony se prodíráme zpět na Labskou Boudu. A odtud už nás čeká příjemný sešup Labským dolem po kamenité cestě. Slunce se nám dívá na záda, masíruje je svými paprsky. Po cestě si prohlížíme další menší či větší vodopády, pomluvíme polského turistu p.Pšonka v šílený teplákovce.
Potkáváme tady a vlastně na všech túrách spousty pejsků různých ras a Léňa z nich byla samozřejmě hotová a pořád tak myslela na našeho chlupáče Hárdyho. Jakpak se Erička o něj asi stará?

Asi v polovině sestupu začala příjemná pohodová cesta až dolu do Špindlu. Přes Špindl vystoupáme tradičně k restauraci U Medvěda. Ajajaj, obsazeno. Venku. Dovnitř nechceme. Objednáme si na baru a usedáme venku v trávě. Celý den bylo pěkně, předpovědi počasí si dělají z nás blázny. Od Medvěda se zvedáme těžce a na chatu docházíme po pátý. Super, stíháme ještě venku na sluníčku u chaty kávový mok a zrzavou vodu. Pohoda!
A to vám musím říct, co jsem to za vola. Celej den ťapu v botách bez vložek, který jsem si předešlý den nechal sušit. Zdál se mi ten pocit při chůzi nějakej divnej. No jo, hlava už je blbá, lepší to nebude.

7.den – pátek 11.7.2025 – hřebenovka přes boudy (11 km)

Tak to už známe, nic nového přeci. Do oken ráno kouká slunce a vytahuje nás z vyhřáté postýlky rovnou na snídani. Jenže dneska zase my jsme v pohodě, klidu a čekáme na autobus v 10:20 na Špindlerovu Boudu. Zastávka je hned pod kopcem s naší chalupou. Málokdy jezdíme na horách autobusem, tak máme trochu změnu. Pohodlně se usadíme, dveře se zavřou a jedeme. Asi dvě minuty dobrý. Pak najednou se spustí nějakej magneťák za námi. Tak to není žádná hrací skříňka, ale paní sedící kousek od nás se rozpovídala tak, že všichni ostatní mlčeli, nechtíc poslouchali a vytahovali brufen proti bolesti hlavy. Ještě že už vystupujeme. Všem nám bzučí v hlavách, uši srolované. Hustý!
Dáváme si dneska pohodovou závěrečnou vycházku po hřebeni až na Petrovy Boudy a dále pak na Boudy Moravské.

Slunce, teplo, zahrádka. Toho se musí využít. Usedáme a zkoušíme neznámé pivo Kocour, tak zvanou studentskou desítku. Bylo fakt lehký. Pak už sestupujeme přes Davidovy Boudy až zpět do Špindlerova Mlýna. Vyšli jsme přesně v místě, kde se od nás kdysi oddělil p.Postih v kloboučku. Tak nějak se vlastně symbolicky uzavřel kruh této dovolené. Kolem Labe dojdeme až do centra. Nakoupíme holkám dárečky a vystoupáme naposledy k Medvědovi. Poslední návštěva si zaslouží něco výjimečného. Dáme si borůvkové knedlíky a kafe. Jasně, začne pršet. To by nebylo dne, aby aspoň chvilku nesprchlo. Na chalupu jsme dorazili celkem brzo, asi kolem půl čtvrtý. U večeře se u stolů vyjevili dvě nové mufloní rodinky. Asi jim začíná dovča.
A nám bohužel končí…

8.den – sobota 12.7.2025 – horám zdar!

Ať bylo počasí jakékoliv, ať si léto vzalo zrovna taky dovolenou, nakonec to bylo moc fajn a naťapali jsme krásných sto devět kilometrů.
Musím taky pochválit personál na chalupě. Všichni byli strašně milí, obskakovali nás ráno, večer, povídali o horách a životě tady.
Ještě jeden poznatek. Potkávali jsme tady spousty samotných žen a dívek turistek různého věku. Dokonce i na trasách, kde skoro nikdo nechodil. Hory, řekl bych, slouží taky jako skvělá seznamka.
Poslední snídaně, rozloučení, vytahat kufry do auta (samozřejmě v dešti) a bohužel odjezd.
Prostě vždycky to skončí a vždycky mě to nějak zaskočí.

Končím, jsme doma. Erička a Hardy se na nás vrhli a vrhli nás zpět do reality tohoto světa.
Tak dovolený zdar, a horám zvlášť!