Janov nad Nisou 2021

leon caha

1.den – sobota 31.7.2021 – odjezd na dovolenou

Nechápu, jak je to možný, ale odjezd proběhl tentokrát v úplný pohodě, a to jedeme letos všichni čtyři.
Vlastně jsme nikam nechvátali, přijet na místo máme až kolem čtvrtý hodiny.
Přesto všechno se nám podařilo vyjet relativně brzo (aspoň tedy na nás) a nějak před jedenáctou opouštíme rodné město. Nechali jsme si trochu rezervu kvůli hafanovi, bude asi potřebovat víc přestávek, protože jízda autem se mu zrovna moc nelíbí.
Namáčkne se vzadu na Verču nebo Eričku a dělá hrozně ublíženýho.
Nakonec stačila jedna větší pauza na pumpě, všichni jsme do těla poslali povzbuzovák v podobě černého kofeinového moku, někteří hladovci ukořistili bagetu nebo hotdog a jelo se dál.
S dvouhodinovým předstihem stojíme před novým „domovem“ na další týden, penzionem v Janově nad Nisou a vymýšlíme plán. Nakonec jsme se mohli ubytovat hned a vydat se ještě dnes na malou procházku po okolí.
Majitelé jsou super lidi, večeře vynikající, tak to vypadá hodně pozitivně až na to počasí.
Po večeři samozřejmě sedíme dole ve společné jídelně, necháme si nosit různé lihoviny a užíváme si to.

.

.

2.den – neděle, nového měsíce první den – krátké procházky

Hned první den od ráno prší a prší. Pánbůh se nějak nabžunkal a teď si čistí ledviny. Vybíráme tedy lehčí program neboli mototuristiku s tím, že uvidíme nějaké památky a místní zajímavosti.
Dojíždíme do Příchovic a parkujeme na místním parkovišti ala sběrný odpadkový dvůr, a ještě musím zaplatit pade. A to jsme tu jenom my. Spolknu slinu zloby a vyrážíme nádherně vymóděni v pláštěnkách na místní rozhlednu. Jenom hafoun musí chudák moknout a postupně se nám pes během cesty mění na vyhublou mokrou krysu. Ale nějak mu to nevadí. Rozhledna je krásná, stará zděná, žádná kovová moderna. Ale je zavřeno. No bodejť, v tomhle počasí by psa nevyhnal (jenom našeho Hardyho ano). Hned za rozhlednou se tkví velký kovový kříž, bohužel kontroverzní památka nacistickým Němcům s dokola poskládanými velkými symbolickými kameny.
Připomíná to spíše staré keltské obřadní místo. Kéž by!
Tuto nemilou historickou zmínku zde vynahradí památné místo Járy Cimrmana, který zde někde poblíž v Liptákově (smyšlená vesnice někde v okolí Tanvaldu) prožil část svého života. K jeho památce je zde postaven maják dole s muzeem a spousty artefaktů, které dokládají Cimrmanovu geniálnost jako vynálezce.
Opouštíme tuto malou vísku a odjíždíme zpět přes Kořenov, kde si prohlídneme krásnou Tesařovskou kapli na místním vrcholku. Cestou v autě sušíme promoklé pláštěnky a bundy, topení na maximum. Panika kvůli pár kapkám!?
Pomalu dojíždíme do Desné pokochat se architekturou spojenou s místním majitelem skláren Riedlem. Prohlídneme si jeho vilu a vydáme se na menší okruh nad městem, kde hlavním bodem je Riedlova hrobka. Nahoře nad městem působí trochu mysteriózně.
To už neprší a všichni si užíváme trochu tepla a sluníčka. Vrátil se nám i pes a promoklá krysa zmizela v mlžném oparu dnešního dne.

Hlad, hlad, hlad.

Děvčata z rodu kyselin se ozývají čím dál hlasitěji a hlásí se o svá práva. Raději neprotestuji a zastavujeme v Albrechticích u malebné hospůdky. Než stačím zamknout dveře auta, sedí všechny tři i s hafanem uvnitř u stolu a hltají každičké slovo jídelního lístku. Rozhodnuto bylo rychle a čekáme na dary kuchařského umění.
O něco spokojenější vyjíždíme na poslední dnešní prohlídku. Rozhledna na Malém Špičáku.

Taková moderní rozhledna ve tvaru nepovedené elipsy připomíná místní tradici dráhového bobování, tedy závodní bob.
Cesta zpět vedla bývalým korytem bobové dráhy a bylo super vidět zbytky zdí klopené dráhy.
Byly docela monstrózní, žádné malé zídky.
To se nám fakt líbilo a také hafoun se tam docela vyblbnul.
Na penzion jsme dorazili někdy před šestou a už se opět těšili na vynikající večeři výborné kuchařky, majitelky penzionu.

3.den – pondělí 2.8.2021 – hora Jizera (20 km)

Jasně. Venku tak ani tak, každý server ukazuje jinak, turisto vyber si!
Asi nějak takto budou vypadat rána tohoto týdne. Na poslední chvíli vybrat tu nejlepší variantu vzhledem k „aprílovému“ počasí.
Riskujeme a volíme výšlap na Jizeru.
Přibližovadlem pana Automobila si zajedema do Josefova dolu, na známe nástupní místo. To snad ne! Takových lidí mělo stejný nápad, co my. Erika zuří, nesnáší davy lidí stejně jako já.
Parkujeme a vyrážíme. Hned na začátku se můžeme pokochat několika vodopády a bohužel i dalšími spolučumily. Vody je po deštích hodně a vodopády tak mají plnou sílu.

Jakmile se dostaneme trochu dál, lidi mizí a my už v pohodě pokračujeme po trase jizerské padesátky směrem vzhůru. Tak teď zrovna je krásně a svítí. Jak se blížíme k prvnímu občerstvovadlu, přibývá i mraků a za chvíli lovíme pláštěnky. Čtyři krásné modely šlapou dál, ale déšť sílí, a tak na chvíli mizíme v lese se trochu schovat. I kvůli pesanovi, aby nebyl úplně durch. Průtrž netrvala nijak dlouho, a tak se můžeme trochu v klidu občerstvit (napít) na Knajpě před samotným výlezem na Jizeru. Přesně u odbočky k hoře opakujeme již nacvičenou operaci a nahoru šlapeme oblečeni do plastu. Kupodivu i v tomto počasí je tady celkem dost nadšených turistů. Výstup byl celý za deště a teprve nahoře přestalo. Kolem hory pouze bílá oblačnost, takže výhledy žádné. Využili jsme alespoň dřevěný přístřešek, trochu se najedli (bůčkovka a chleba) a čekal nás sestup stejnou cestou dolu. To už zase svítilo a trochu jsme se prohřáli a oschli. Dole jsme pokračovali k velkému parkovišti s občerstvením na Smědavě. Holky se těšily na profláklé borůvkové knedlíky a hafan na svoji masovou kapsičku. Krátké občerstvení před dlouhou cestou zpátky k autu. Nakonec cesta uběhla celkem rychle a za sucha. Taky hafoun Hardy zvládl těch dvacet kilometrů celkem v pohodě. Ale na penzionu vytuhnul a dělal mrtvýho psa.

4.den – úterý 3.8.2021 – výlet na tři tisícovky (17 km)

Dnes se probouzíme do azura, trochu nás to mate a nevíme, jak s tímto stavem naložit. Rychle ale propadáme krásnému počasí a vyrážíme po snídaní autem do Bedřichova na pekelně drahé parkoviště. Nebýt mi líto psa, nechám auto dole a prodloužíme si výšlap.
Zpočátku jdeme po naučné stezce až k prvnímu občerstvení. Je tady moc lidu, hlavně cyklistů, a tak popoháním holky ať ten párek v rohlíku soukají do sebe rychleji a můžeme zmizet. Dokuď je pěkně musíme šlapat. Aby nám ten čas pak nechyběl, straším a provokuju. Cesta na hřebenovku vede klikatou, kamenitou a pestrou cestou, a to se moc líbí pesanovi. Běží před námi a ví přesně kam. Zvláštní! Podobná cesta pokračuje i přes první dvě tisícovky, Ptačí kupy a Holubník. Všude byla nahoře krásná panorámata. Výstup na třetí tisícovku Černou horu byl trochu netradiční, celý po dřevěných chodníčcích. To jsme ještě neviděli a šlo se opravdu lehce až na vrchol. Zde dokonce pracovali nějací lehce zahraniční pracovníci z Polska na opravě již poničených chodníčků.
Kousek za vrcholem Černé hory se nachází krásný skalní útvar Čertův odpočinek, ideální místo na pauzičku a jídlo. Žaludky jsme naplnili všichni včetně psa, poseděli a vyrazili zpět.
Zatím všechno vypadalo idylicky. Po cestě od Černé hory zpět k autu už ale nebe získávalo svoji typickou tvář, začala šedivět a záludně se usmívat. Ze všech stran se sbíhali mraky a bylo jasné, že z tohoto kruhu není úniku. Začíná nová úniková hra. Zatím jsme ji vždy prohráli.
Kličkováním po neponičené asfaltové lesní silničce sbíháme celkem rychle k cíli, necháváme za sebou jeden kilometr za druhým a blížíme se k bývalé vyhořelé vesničce Kristiánov.
A do prčic, slyšíme první hrom, pak další. Děláme hrdiny, že je to daleko, dokud nevidíme nedaleko první blesk, pak hlasitější hrom a strhne se pořádný liják. Do pláštěněk!!! Liják sílí, hafoun se strašně bojí bouřky, chtěl by zdrhnout do lesa, ale vodítko je proti.
Běžíme, máme ještě asi dva kilometry, liják i bouřka stále zesilují. Během chvilky ztrácíme psa a někdo nám do obojku nastrčil hubenou a promoklou krysu. S novým domácím mazlíčkem běžíme dál. Totálně promoklí dobíháme do auta. Topíme, osycháme a přijíždíme na penzion.
Ideální by bylo hodit tělo do postele, ale bohužel je potřeba všechny věci někde rozvěsit a zahájit proces pomalého sušení. Bez sluníčka to půjde ztěžka.
Mezitím nám někdo vrátil našeho chundeláče a zmizel s naším novým krysím mazlíčkem kdesi za horizontem mokrého království.

5.den – středa 4.8.2021 – Frýdlantské cimbuří (21 km)

Jo.
Tak tohle ráno jsme trochu okořenili všeobecnou a nesmyslnou rodinnou hádkou. Důvodem bylo počasí a dnešní výšlap. Vůbec nebylo pěkně, předpovědi byly opět každá jiná a teď vyber to správné řešení. To nás trochu zdrželo, a ještě jsme vybrali tůru s nástupním místem až hodinu jízdy autem od penzionu. Od impozantního kostela v Hejnici tedy vycházíme až deset minut po jedenácté. A světe div se, svítí sluníčko. Takže celá raní hádka vlastně byla k ničemu.
Po chvilce cesty do kopce přicházíme ke krásnému vodopádu a díky dešti je opravdu divoký.
Čeká nás stále další stoupání a zajímavá a náročná cesta po velkých kamenech až na pěknou vyhlídku na vrcholku hory Cimbuří. Během cesty jsem někde ztratil křížek z krku, což není dobrý.
Je to vlastně takový talisman, ztráta znamená smůlu. Snažím se s tím vyrovnat, přesto mám takovej divnej pocit po těle. Nesmím na to myslet. Trochu to však vyvedlo z míry i Eričku. Že by byla pověrčivá?
Co dělat. Pokračujeme dál. Přes úpatí Smědavské hory přicházíme na známe místo Knajpa, kde si udělíme kratší pauzu s jídlem. To je ještě pěkně, ale tušíme velkou zradu z nebes. Dožmoulat poslední sousto, batoh na záda a pokračujeme. Sotva se rozpohybujeme, voda se začíná snášet na naše těla. Cesta je pohodlná, stále zrychlujeme, ale je jasné, že uniknout nelze. Zpět k autu máme ještě asi osm kilometrů a po cestě dvě zastavení. Obloha zatáhla šedé žaluzie, přes vrcholky stromů se povaluje bílá vodní pára a my se přesto kocháme mohutným vodopádem na Velkém Štolpichu.

Nejprve z hora a po kratším kamenitém sestupu ještě přímo v místě dopadající vodní masy do svého mateřského potoka. Déšť sílí a moje nasratost také. Prostě si to nedokážu v tom dešti nějak užít.
Holky i s Léňou se mi smějou, mají z toho strašnou srandu. Postupujeme celkem rychle k poslednímu dnešnímu výstupu. K hoře Ořešník. Čekám dole se psem schovaný pod skalním převisem a všechny tři holky míří směr vrchol. Tam by se Hardy nevyšplhal. Ale strašně kňourá a štěká, nechápe, kam všechny zmizely.
Výstup se holkám líbil, na chvíli se dokonce trochu otevřela obloha, a naskytl se jim výhled do okolí. Zbytek cesty k autu sestupujeme lesem kamenitým terénem, je to sešup napříč kopcem, cesta tedy rychle utíká. Dole k autu sbíháme asi deset minut po šesté večer.
Dnes nemáme večeři na penzionu, tak náš celodenní výlet končíme v doporučené restauraci v Janově. Po osmé večerní jsme již na penzionu a zvládáme ještě posezení a pokec se spolubydlícími u vínka a piva.
Jo, pardon, ptáte se, jak dopadl hafan? Nebojte, sice unavený ale v pohodě a veselý.

6.den – čtvrtek 5.8.2021 – odpočinkový den

Už ve středu večer jsme si jasně řekli, že čtvrtek bude odpočinkový den.
Udělali jsme dobře, protože výhled na celý den byl opět deštivý. Cílem byl nejprve Jablonec nad Nisou.
Poprchávalo jenom lehce, tak si procházíme město, kde i v centru se nachází spousta malých obchůdků kaváren a hospůdek. V kostele sv.Anny navštívíme výstavu obrazů a soch generace kolem Mánesa. To bylo velké přání Eričky, chtěla asi obkoukat nějaké zajímavé tahy a techniky. Prostředí bylo na takovouto výstavu hodně působivé. Po prohlídce a procházce navštívíme doporučenou kavárnu s vlastní pražírnou. Káva byla výborná, neodolali jsme ani domácímu zákusku. Stačilo Jablonce a přemisťujeme se do malé vesničky Malá Skála. Tady se na místní skále trčí hradní komplex Vranov – Pantheon s vyhlídkovou kapličkou. Holky musely samozřejmě vylézt na každou vyhlídku, kterých tu bylo dost a dost. Dost a dost tu bylo i lidí, ale copak je můžete shodit z hradebního ochozu :-)?
Muselo být asi drsný žít v této době!
Léňa se chtěla ještě projít i kolem řeky, případně tu objevit nějakou hospůdku. Pršelo ale čím dál víc, hospůdka žádná, tak se rychle vracíme do předtím již objevené restauračky pod hradní vyhlídkou. Tady se usadíme a něco pojíme. Holky jsou spokojený a odjíždíme kolem čtvrtý zpět na penzion.
Je přeci odpočinkový den.

7.den – pátek 6.8.2021 – výšlap na horu Smrk (20,5 km)

Kupodivu se všechny servery ohledně počasí shodují na polojasnu bez deště až někdy do šesté odpoledne. V plánu máme tedy výšlap na nejvyšší horu Jizerek, Smrk.
Ihned po snídani vyjíždíme autem na Smědavu, odkud máme plánovanou trasu.
To, co tady vidíme, je celkem hnus, plno lidí aut a málem jsme ani nemohli zaparkovat na místním velkém parkovišti. Na tohle opravdu nejsme na letních horách zvyklí, většinou si užíváme dovolenou skoro bez lidí (jenže COVID všechno mění a na hory jezdí i absolutní neturisti).
Rychle mizíme od parkoviště. Naštěstí i teď stále platí, že všichni jdou pouze na profláklá místa a hlavně tam, kde jsou po cestě hospody nebo chaty s občerstvením. Po chvilce tedy jdeme úplně sami a potkáváme sem tam nějakýho cyklistu. Díky bohu!
Vychutnáváme si tedy příjemnou cestu směrem na Smrk, sluníčko pomalu vylézá a nabírá na síle a my sundáváme postupně vrchní vrstvy oblečení.
Pěkná cesta vede až k úpatí hory, odtud se táhne již strmá kamenitá cesta na vrcholek. Hardy opět v čele, předbíhá i šlapající před námi. Při výstupu už je pořádný horko, slunce nás nešetří.

Na vrcholu už je lidí zase víc, je zde taková nevkusná moderní nová rozhledna. Holky si vyběhnou nahoru a já čekám dole s hafanem. Sleduju okolí a připadám si jak na Babylonu. Čeština, polština, němčina. Ze Smrku volíme okružní trasu zpět. Pod Smrkem na krásném výhledním místě si chvilku odpočineme, ujíme zásoby a pokračujeme dál.
Po cestě potkáváme krásná odpočinková místa i s přístřeškem. Protože neprší. Celý týden jsme při dešti na žádné takové místo nenarazili. Klasika.
Pohodlnou cestou přicházíme k plánovanému místu odpočinku,chatě Hubertce, kde si dáme polívku , párek a hafan dostane svůj příděl masové kapsičky. Tady taky zjistíme, že závěr cesty není z kopce, jak jsme si mysleli, ale celkem hodně do kopce a tím se nám tedy čas návratu docela prodlužuje.
To jsme nějak při plánování podcenili a trochu ignorovali vrstevnice.
Takže menší poplach a pokyn k rychlejší chůzi. Poprvé za týden použijeme batoh na psa a dáváme mu trochu odpočinout před závěrečným kopcem. Celkem si to užíval a nechal se v klidu nést.
Myslím, že mu všichni trochu záviděli.
Závěrečná cesta vedla lesem a hodně krát jsme museli přelézt přes hlavní silnici, která se vedle klikatila po vrstevnici. Závěr už byl bohužel jenom po silnici až k autu. Nakonec jsme tu poslední část vyšli hodně rychle, dali jsme si trochu do těla.
Až na parkovišti jsme si uvědomili, že jen během dnešní tůry nespadla ani kapka vody. Neuvěřitelné!
Na penzion dojíždíme asi hodinu před večeří a zvládáme ještě pívko venku na zahradě.
Poprvé od soboty.

8.den – sobota 7.8.2021 – odjezd

Poslední snídaně, balení, rozloučení se a odjezd.
Poslední foto penzionu.

Poslední pohled k místním horám.
Přestože nás počasí trochu trápilo, přestože jsme nemohli sedět venku při teplých večerech,
přestože nejčastějším modním doplňkem byly pláštěnky, nikomu se odjet nechtělo a týden se opět zdál nějaký krátký.
Domů se možná nejvíc těšil náš hafan Hardy a jeho ušoupané pacičky. Ale už víme, že výšlapy po horách zvládá celkem v pohodě.
Tak neboj, hafane, příště jedeš zase!