leon caha
.
I.
NEKLIDNÉ BLOUDĚNÍ
Meditace s životem
I.
Rozhraní života
kdy slovo nemá smysl
a kdesi v černé díře
se ztrácí naše mysl
Další ztracenej den
protkanej lidskostí
tvůj červ je jen tvůj
je ignorant lítosti
Krátkozraký sval
napíná šílenství
hodina s minutou
ruší svět panenství
Rádoby štěstí
se všude kolem tlačí
my po něm plivem , plivem
pliveme radši
II.
Zvedá se podlaha
snižuje strop
strach , strach
v uších ti zní
nádhernej smích
hrob , hrob
III.
Uzoučká černá chodba
nizoučká dlouhá chodba
bůh ví kam vede
prokletá chodba
A na konci brána
zlatá a stříbrná
a za ní svinstvo , popel a prach
odporní červi , prokletí , krach
a cítím se tady
jak doma mezi svými
jaká to síla
mě činí s tímto příbuznými ?
Meditace o člověku
Nebe
jediná přímá cesta
pod ním se zakřivuje milión cestiček
pozemských ,
na nich viditelné stopy
kráčející poslušně za sebou
co došli jen na kraj svých možností
A vzpurný člověk zabrečí
nad chorobnou myslí
co stojí na kraji kry
a ta se potápí
potápí
Najde se něco pozemského
co ji zastaví , zachrání ?
Řvu
Hlasitě se směju
to by nebyla záchrana
ale konec , věčný konec všech
né lidí
všech kromě lidí
Možná krutost ve mně zavládla
však takhle to vidím
Možná nervová nemoc se mě drží
jako malé klíště nenapité
co hoří po mé sladké krvi
Vše pomine – krutost bolest – a vše trvá
každý moje slova trhá
a vyčítá
že proti člověku se stavím
jsouc též sám člověkem
bídným jako oni
Toť vesmírný cíl , smysl
bodající pod žebro
odhodit masku , přitom ponechat tvář
Být sluncem , mít jeho zář
být první kapka hustého deště
padající na city zlomených duší
Chci nejhlučnějším hromem se stát
milovat , mít rád
Chci všechno ostatní , a ještě …
Chci cestu nebem která nás nesloží
chci odpuštění všem
stvořeným z vůle Boží.
Blouznění
Není čas splátky vracet
nedokážeš zničit lidský pole
obejmi Zemi
vrať se vpřed
a zhasni svíce vypálený
nad obzorem hnivých stran
před pádem a po vítězství
kousek cesty od nás
Probuď uspané oči
rozsviť plným světlem
dej znamení plný svobody
prásknutím před sebe tak
aby nikdo neslyšel tvůj hlas
aby každý rozpoznal srdcem tvůj úmysl
dole ve skále hučící
před touhou dávných tajemství
pokladů a ležících hrůz v útesech strachu
Dej slunci znamení
rozdělej oheň bez dřeva a chrastí
uhas ho bez vody
zasměj se úplný blbosti
kráčej nohu za nohou
nezakopni !
Podepři se mnou , náma všema
kteří znají teplo
unikající z proudu chladu a mrazu
řekni jsem sám , nejsem k ničemu
a televizí si dodej odvahy
k obrovským skutkům
Blá blá
Divoké husy odletí
jen když se namočíš
– a přesto stojíš na suchu
Vnímáš listí padající v dálce
neslyšíš vlastní křik
– a všechno se ti odehrává v duchu
Nejseš zamčený do svý schránky
křídla jsi ukázal i slunci
– nevěříš klidnýmu vzduchu
Snažíš se rozdupat zákon
odtrhnout molekuly vody
– vykoupat se v čerstvým prachu
Dotáhnout síly do lóže moci
lehnout si pod sloní mládě
– po cestě přichází soudce
Zahrabat Zemi do hlíny času
ukrýt ji před mocnou rukou
– v krvi se koupou naše srdce
A pramen života vysychá
Jezdec vesmírným světlem
I.
Ukrytý věštec u brány poznání
nikdo mu do ní vstoupit nebrání
musel by asi obelstít sebe
sám svému myšlení ukrutný rebel
Nevchází dál
Stojí
na nebi hledá hvězdu svoji
Vesmírná rána hroutí se zem
a věštec letí vesmírným světlem
Jezdec vesmírným světlem
plujícím k dálavě štěstí
velezrádný obzor a šťastná léta
vesmírem se krásně létá
Od lidí pryč
Najednou jsme měli všichni bolavý křídla
nemohli jsme vzlétnout s ním
jeho krví vzpláli tak zůstali jsme tady
plni jedovatejch slin
Najednou jsme měli všichni bolavý křídla
za zády se ozval hlas
otočil jses sám a neviděl jsi nic
jenom v dálce mizí čas
Jediná rána
zkalila se zem
jen věštec letěl vesmírným světlem
II.
Když syn ztratí otce , věštce
Jeruzalém se hroutí lehce
otcův výkřik klesá dolů
k nebi dolů
kde teprve začíná život
kterej se měří pouze na věčnost
Když syn ztratí otce , jezdce
jezdce vesmírným světlem
London Bells přestanou bít
a Pompeje jsou odsypány
syn se zeptá tím pohledem svým
a všichni skončí u jeho brány stát
Když ztratí syn otce
a jedinej byl mu člověkem
on myšlenky otvíral
nikdy se neschoval
za dobro zla
Vesmírná hra
Až ten syn ztratí jeho otce
dospějou lidé svého konce
III.
Nikdy ses nezeptal k čemu je smrt
stále sis listoval ve spoustě knih
četl sis v nich
Věřil jsi otci jako byl by něco víc
až jednou jsi ná zádech nesl svůj kříž
Najednou neseš svůj kříž
Tvý břemeno mění se v hodiny s kukačkou
co nezpívá
Do tváře spadlej vlas kroutí se nad rtem
co nelíbá
Perfektní záře když vybouchne muniční sklad
ty pluješ v ní , děláš z ní veliký večerní show
všechny nás odvádíš za ruce za sebou
Podívej zmizel tvůj kříž
Pro krásnou myšlenku srdce mi tluče víc
obchodník bez víry neprodá nic
vrácenej čas
Za otcem vesmírem odletíš pryč
necháváš po sobě na zádech mráz
Otec a syn
Otec a syn
Náš Pán
* * *
Možná že byl to film
možná že byl jsem to já
Probuzení do doby „ teď “
za sebou skrývá nečistou tvář
nečistou pleť
veliký zlo
vysokou zeď
lidskej hřích
životní spleť
Říkám ti leť !
Odleť ptáčku máš-li síly dost
Pozdravuj lepší svět kde nebudeš jen host.
* * *
Díky mami ,
díky ,
poslat mě na tu pouť
znamená pro mě žít
Doufáš ,
dáváš mi naději
že tu pouť proměním v svět
Tak díky , mami
tak dík …
Omyly našich životů
Tak vzdej se všech iluzí
reálně svět začni brát
ta cesta vede do kopce
už nejde jenom dole stát
Nadešel čas
Setřásl´s prach svých dětských let
mozek se zmýtá v pochybách
začal jsi cítit tep a dech měst
každým svým krokem jsi sebevrah
Nadešel čas
Touha po poznání
řídí tvý kroky vpřed
čím blíž jsi k cíli
tak pod tebou praská tenký led
Ztratil se klid
Pronikavá záře města
tvý nitro skvělě prosvítí
červavý loutky lidí
pro něž slunce nesvítí
Ztratil se klid
Nadešel čas ztrácí se klid
zákeřný úder do týlu
na ústech smích , v očích jen pláč
plno omylů
Po schodech nahoru
Pláču
Pláču
Ale proč ?
Schovej si slzy
ještě bude ti hůř
popadni Slunce a po schodech nahoru
Běž vysoušet bolest
a přijď taky k nám
popadni Slunce a po schodech nahoru
Natáhni ruce
a podej je každýmu
popadni Slunce a po schodech nahoru běž !
Hlad přestane útočit
zbraně ty dají si klid
Nikdy nebudeš sám
Natáhni ruce
a podej je každýmu
popadni Slunce a po schodech nahoru
Pláču
Pláču
Ale vím proč !
Moře
… a všude kolem moře zla
a jenom lidská nenávist
zde utopí se každá mravnost
to zničí i tvůj rodnej list
… a zase se čeká příliv
kterej válku znamená
někteří prchaj jiní čekaj
a cynik se jen usmívá
Po přílivu přijde odliv
vyjde slunce nad zemí
a každej čeká velkej zázrak
ale bez nás se nic nezmění
Všechno bohatství je v moři
i spravedlnost hledej tam
v něm humanitu neutopíš
na hladinu dere se k nám
Rozbouřený moře
rozbouřenej oceán
nám otevřely dveře
Svůj pocit člověka už zase mám
To nic se točí kolem nás
To nic se točí kolem nás
nádherné barvy odnes čas
barevné touhy na řasách
popel se vznáší jako prach
Oblaka koní nad námi
prší z nich náděj do dlaní
ukrutná bolest v srdci mém
zátiší věcí odkryjem
Slza skapavá
slza modravá
slza , tichý proud
slza , nech ji plout
Černota nocí do mých dnů
zipem tu faleš rozepnu
oči se dívaj do dáli
náš tep se rychle zpomalí
Nádherná show končí zde
veškerá krása pomine
zavřené oči , stíny v tmách
za náma krokem táhne se strach
Ticho tmy
Pod nohou – šelest kamínků
co každý krok – to vytí psů
Tichej krok se mění v zajetí
tichá chůze křikem proletí
V očích zář – odraz od rosy
zas polapen – na vlně svý
Rozžhavený vlákno žárovky
slídí kolem čumí do dálky
Otočil jsem pochod mozku
utek do tmy
díky Bohu za ten úkryt
Kdybych nebyl otrok času
tak jsem mohl
i sebe vzít
Pavouk Lů – běžec před smrtí
je utajen – když v noci spí
Světlo je strach který usmrtí
jestli zhasne nemáš ponětí
Zahodil jsem roucho strachu
život to chtěl
podepřít mě jeho holí
Udělal jsem první kroky
vysvobozen
mi hlavu sťali
Obluda
I.
Máš okno na moře
a whisky po ruce
to co všechny trápí
nejsou problémy
Na kytaru brnkáš
posloucháš sám sebe
mozek křičí slova
nechci žít na Zemi
V krbu hoří oheň
myšlenky se pálí
ty nemáš hmotný tělo
ty máš hmotnou duši
II.
Máčíš čelo v krvi
kočka na hřbetě
injekční stříkačka
plná hašiše
Zář barevných krás
Průnik ráje s rakví
je ti čím dál blíž
zavíráš se před ním
už se netrápíš
Obraz smutných stínů
III.
Sílu vidíš v dálce
a rukou na ni nedosáhneš
za krvavým plotem
leží.
Leží nedotčena tvou vůlí
a nechceš se tam dívat
krůpěj potu po skráni
běží.
Kde je král , že nepomůže
kde je král
Kde je král , že nepomůže
kde je král …
IV.
Dávné roky dávná létá
vrací se ti v mysli zpátky
a ty se bojíš
se s nima vrátit blíž
Oblíbená dětská hračka
objeví se jako zázrak
a ty se bojíš
k ní přijít trochu blíž
a ty se bojíš
se vrátit časem blíž
V.
Obluda veliká
žaludek otvírá
obluda stínová
barevná mizera
obluda žíznivá
zemřete ! varuje
obluda vesmírná
vysněná graduje
Omámí
zachutná
propadneš
nevíš čí seš
Přiláká
osloví
přičichneš
nevíš čí seš
Obluda pokouše
každýho co ji chtěl
obluda zamíří
tam kam jsi odešel
obluda falešná
předstírá úniky
obluda zjizvená
nesnáší dotyky
Omámí
zachutná
propadneš
nevíš čí seš
Přiláká
osloví
přičichneš
nevíš čí seš
Ne , to není pohádková bytost
Ne , to není
To jsou svinstva který se ti krví valí
Který se ti v krvi válí
VI.
Až ti červi kůru sežerou
a rozšklebí se mozek tvojí důvěrou
pak necháš
nohy ruce lítat
tvoje tělo nepohne se nikam
nebudeš se chtít
vrátit zpátky na zem
Obluda je přítel ve srabu
pak už jsi v něm pořád , padáš do hrobu
a hrobař
dostane svou práci ,
vlastní smrtí nechtěl bys mu platit
ještě by ses rád
vrátil zpátky na zem.
Ještě by ses rád vrátil zpátky na zem.
VII.
Vzpomínka tvá
už nezasáhne naše smysly
obraz v zrcadle tvůj
nedokáže setřást svinstvo
kterýho se lidé děsí
Opouštíš nás
asi to bylo lepší než my
to už se nedovíme
my na zemi máme ještě schovaný nějaký dny
Agapé
Ta socha se dívá
skrze oči skrze tělo
kamennej úsměv
a srdce
který se jednou rozbuší
A sílu co má
nedokáže setřít
slzu z lidských tváří
tak jako mráz ničí sochu slunce v plný záři
Poklekám před ní
a nešetřím pláč
smutek sochou hýb
Agapé sílí
vidím boží zázrak
kapky krve
jsou její kamennej zip
Život jí nepřál
nedal smutek nedal radost
musí se dívat
a trpět
za hřích svých živých obrazů
Tak klečím před ní sám
nemůžu se hýbat
ona ke mně schází
já kamením
můj život totiž začal proudit v ní
Teď jsem co byla ona
cítím co cítila ona
znám smutek co znala ona
socha kamenná
Jsem bezradnej jak byla ona
trpím jak trpěla ona
bezvýznamnej jako ona
socha kamenná
Oči a city
Ve všech koutech vidím oheň
není kam utíct nemám strach
představa horkých chvílí
rozplývá se v sazí prach
S oponou se zvedá krutost
diváci to chcou nevím proč
topící se vichřice
roztáčí svůj kolotoč
A tvoje oči vládnou
nutí bloudit snem
dotýkáš se zločinů léčivým paprskem …
Karneval je zakázanej
každej musí mít svoji tvář
není možno předstírat
nad hlavou svou svatozář
Z každé hlavy strhli masku
tváře bez očí zbyly jen
jediný je potrestání
zasypat vše popelem
A tvoje city vládnou
silnější než jed
nutí naše mozky hnát se vpřed …
Za druhý se nedá žít
Stát ve výškách
padat někam dolů
Kdo ti hodí záchraný lano ?
Nespoléhej že ti někdo
pomocnou ruku podá
zachyť se víry
a začni věřit
že se to dá
Mít dlouhý ruce
chytil bych padající nicotu
mít dostatek síly
probral bych tě k životu
Ne , já nemůžu žít za tebe
Za druhý se nedá žít …
Máš jednu hlavu
jak v ní můžeš mít dva mozky
jeden zahoď
ponech ten svůj
podívej se dopředu
Člověk má dvě oči
tak jak můžeš míti čtyři
cizí zavři
otevři svý
vží se do svých pohledů
Ne , já nemůžu žít za tebe
Za druhý se nedá žít …
Sub Specie Aeterni
Dřevěný had se plazí kolem
korunní svíce zhasla
na trůnu nejvyšších bohů
V tvém hlase se usadil meč
proklínáš zrádné údolí
písku a bouří
Dostáváš hlad na city králů
plazíš se pod jejich nohami
v mučivých křečích pohrdání
A v dálce bláznivých možností
slyšíš svůj hlas :
„ Sub specie aeterni “
A co vy plaché ještěrky
plazící se do vlastní přízně
vyhřátého kamene sluncem
A co vy utajení štíři
prolézající každou díru
v domnění vítězství
A co vy přechytralé mozky
kde se vlévá vaše energie
do nových skandálů
A v dálce bláznivých možností
slyšíme svůj hlas :
„ Sub specie aeterni “
Sami si zouváme boty
kopeme si vlastní hroby
aby jsme měli kam spadnout
Nezavíráme na noc oči
děti nevěří svým rodičům
a rodiče tápou v tomhle svinstvu
Vojáky poslat do války !
Je jedno do který !
Nechat je padnout pro čest státu !
A v dálce bláznivých možností
slyšíme jejich hlas :
„ Sub specie aeterni “
Rašómon
I ďábel vzal
nohy na ramena
před lidskou krutostí
Zabij ho , zabij ho !
slýchával často
vycházet z úst
tato slova.
Prodejná čest
za pravdu lež
jeden příběh mnoho pravd
jeden příběh mnoho lží
Proudy vody
déšť
Rašómon hledá lidskou tvář
Najít duši
se sluncem v tváři
být touhle bytostí
Nedat se nikým zmást
ukázat cestu
nechat se bít
za svý slova
Nebeský hněv
za protest trest
jeden příběh mnoho pravd
jeden příběh mnoho lží
Pak slyšel pláč
za svůj ho vzal
a bránu opouští
Slunný den muž odchází
s dítětem v náručí
Proudy vody
déšť
Rašómon našel lidskou tvář
Prohraná sláva
Tichý vzduch průhledná tma
torza slov
barevný motýl tajemná poušť
zůstanou tu po nás vůbec nějaké stopy ?
Věčný boj ledová kra
Bože můj
vědomé bytí tušený skon
dokážeme prožít život aspoň na půl sil ?
Cizí zvuk divoká hra
mlčení
prohraná sláva pavoučí stín
dohasíná každá radost vstanem do noci !
Kosti tvý krvavá skráň
borcení
podívej bolí poslední soud
konečně snad vyčistíme starou špínu z plic !
Končí hra čas přemýšlet
člověk jseš
zvířecí pudy nepatří nám
máme Boží právo myslet
být jejich páni
Nepromíjení …
Divný sny
dveře přímo na louku
ráno se koupu ve vůni kytek
místo střechy obloha
jako pták vyletím někam ven
neplyne tu nervák čas
všude sklízím dobrý pocity
všechny tváře tady znáš
nesnažím se být nejlepší
mý
moje divný sny
filozof je mrtvý král
mozek otevřel „ černou skříňku “
bílá barva černá noc
strach se bojí o svý proměny
návrat byl by velký trest
nikdo nepoznal tolik lásky
musí to být nádherný
když jsi ztratil zájem o lidi
tvý
tvoje divný sny
* * *
hele vole musíš makat , vstávej
zase se ti zdál ten divnej sen
nepřemýšlej nemysli
nad těmi všemi nesmysli
člověk musí bejt – blbej stroj
o druhý se nestarej , dobrá
ze všech sil si užívej , dobrá
nechtěj přijít do ráje
dneska jiná doba je
člověk musí brát – nedávat
Lidská hmota
Tuším někdo na mě se dívá
skrze mý tělo očima svýma
Každej si valí tu kuličku svou
nedá na ni dopustit
tlačit ji na vrchol znovu a znovu
bez lásky k životu
vyzdvihnout hodnotu
hmoty
Možná že prožíváme svoji smrt
kde potom zůstal život
snad né v těch divnejch snech rozumu
bez kódu do mozku
chtít poznat z obrázku
vesmír
Z prachu vzati do prachu dáni
člověk je hmota k modelování
Míváme štěstí na dosah ruky
přesto jde láska do sexu spát
nemáš auru kolem těla
čekej vzpouru
ďábel ji zvládne
systém věcí padne
začneme od nuly
Začneme od nuly.
Bůh nás stvořil k obrazu svému
budeme jeden bez problémů
Divný sny II.
Viděl jsem mávat křídlama
nebyl to pták
když potom z výšky padal
nebyl to pád
Viděl jsem pršet z nebe strach
nebál jsem se
když potom bylo hezky
strach padal dál
Poznal jsem lidský trápení
bylo to zlý
když potom přišla radost
zlo přišlo s ní
Poznal jsem síly ďábelský
nebyl to čert
když potom zhasly ohně
svět skončil hned
Všechno je jen naopak
dopředu pozpátku k nám
Možná jenom blázen má
ke všemu blíž
radost že se můžeš
na jeho účet smát
Pravdu svou v sobě ukrývá
nechce klamat
vetknutej do vesmíru
s hvězdama si hrát
Všechno je jen naopak
dopředu pozpátku k nám
všechno je jen tak
jak si umíš přát
Zbloudilá ovce
Přes mokrý oči
se život klouže
ke smrti
Obloha tmavá
myšlenky černý
nezkrotí
Studený kámen
ti zahřívá tělo
srdíčko teplo ztrácí
Čekáš až spadne
zatím jseš na dně
a víra a chuť jsou pryč
Ovečka hodná
když zabloudí
nenajde
sama svý stádo
Uléhá usíná
pod tíhou své zklamané duše
Pastýři ty musíš najít
tu jedinou ztracenou ovci
vždyť právě ona může být tvůj hřích
Když všechno bolí
vědomí musí jinam plout
Nenech ho mučit
vždycky se najde any road
Na mozku stíny
jsou obrazem viny
co si k tělu poutáme
Klidně nech vzplanout
nejmenší radost
její cestu neznáme
Člověče ty musíš najít
tu jedinou vyhaslou jiskru
vždyť právě ona může být tvůj žár
Vypadáš přesně jak vyschlej pramen
sedí na něm žába
musíš v ní probudit dušičku
milovaného a milujícího dítěte
Její pohled pak uzdraví tvé ubrečené oči
a oddálí blízkost smrti jiným směrem
Ucítíš nohy – začneš chodit
ucítíš pusu a promluvíš
ucítíš pracovat mozek
Kdo přemýšlí – žije
kdo žije
nenechá si život ničím zkazit
Deflorace
Černo v hlavě
žádnej prostor nemá cíl
ani čas se neprodral do tvých žil
Cítíš bolest rozkrok pálí
jenom pár dní
všechno je pryč
Řeknou sorry
začneš trhat slzy z očí
nedokážeš pootočit lidskej kruh
Cítíš bolest rozkrok pálí
mozek brání
rozehřát klid
Vnímala jsi barvy vůně skřítky
vznášela ses nad náma jak anděl
co se ztrácí s každým zlem
Promiň že svět nepochopil duši plnou lásky
věřila jsi v Jeho slunce Jeho paprsky
ale On …
Nedokázal uhlídat své dítě
Proklínám Tě !
Jseš hříšnej Bůh
Zklamaná víra horší je než trest
zmrazí tvoje sny do kostek ledu
a zase bude potřeba
lidským teplem rozehřát
v srdci led
ztuhlej ret
včelí med
Jacksonův „ Bad “ a všechno ostatní
Zklamaná víra horší je než trest
a bolí bolí bolí – trhá obraz světa
drolí drolí drolí – život za života
zavři oči čekej na svý zlo
Romantická láska
brala jsi to vážně
milovanej kluk
Touha po dětech
jako plodech lásky
studenou sprchu
Trochu horký kávy
krev až na bod varu
křečovitej den
Neposbírat sajrat
zavřít hubu zacpat nos
vole , zemřeš !
Kam se proletíš
nebe zavřeli
jsou v něm díry
Zase tě posbírá
složí trochu jinak ,
nechá tě chcípnout
Pastelky barevný
píchají do očí
Bože můj , slyšíš ?
Pohledem tělo propíchnul
otevřel oči jako víko od popelnic
naházel do nich všechno vidění světa
vysypal to na smetišti okoukanejch věcí
Blíží se svědomí k nule
tělo má svůj vlastní motor mozek už je nanic
rozdupáme všechno krásný pro radost
a necháme to odvézt na smetiště dějin
Svět švindluje
neexistuje
nemá správný směr
Svět švindluje
světlo slabý je
můra vylézá
Taková hodná naivní
dívčí krása bezbranná
motýl ve slunci svátečním
s lidskou pravdou prohrává
křídla spálil žár
Poslední zdravá vzpomínka
ptáci listí umírá
smích ve tváři chladnoucí
padá hvězda kouzelná
paradox je vůl …
Jseš odraz beznaděje
zmrazená letní nocí
ohnivá koule trhá klín
hlouběji
hlouběji
hlouběji do krize
Projíždíš paměťový schránky
je v nich tma , zabloudíš
na břiše kopyta koní
drancují lidskou důstojnost
Tvůj anděl spí
Vzali ti dech a do těla
vrazili cizí život
Vychováš živou hrůzu ?
Necháš ho kleštěma roztrhat ?
Chceš mít svoje dítě ?
AWAKE AND FIGHT !
Neplatná stará mince
Hodnota její zůstává
Posuneme o hodinu čas
Všechno zůstane stejný
Nikdo nebude viset
Není tu žádnej strom
Zvíře se nás bojí
Zbraně tiše řvou
Černý děti jsou tlustý
Hlad má velký oči
Zrůdy lidských genů
Kolotoče „ ismů “
Bez trnu růže
Bez barvy kůže
Co člověk zmůže
Bez ostří nože
Rozeznít velký zvony
Kovy mají krásnej hlas
Hrbatej zvoník umírá
Pro tebe Pro nás
Trochu pavoučích sil
Na slzách roztančit city
Podepsat Novej zákon
Sundat černý plátno
Nastavit si zrcadlo
Věřit že ještě žijeme
Bez trnu růže
Bez barvy kůže
Co člověk zmůže
Bez ostří nože
Pak objeví se duše
optimismus život síla
světluška v bažinách
Bez tušení stínu
bez opatrných kroků
štěstí se mění v prach
Život jsou koláče
taky může být pěkně sladkej
dostat se doprostřed
okraje jsou vždycky tvrdý
– tak kousej
– tak kousej
Není čas se procházet
jako náměsíčnej po Marsu
po prstech se smeká čas
končí válka předsudků
už nejsi panna
a nejsi vdaná
nevadí
Drobným písmem posloucháš
co se kde stalo horšího
sebelítost zmizí
v černé díře milování
už nejsi panna
a nejsi vdaná
nevadí
Není nutná hrdost tvá
když v očích září upřímnost
ponížení bolest lež
uchováš jako memento
už nejsi panna
a nejsi vdaná
nevadí
Po scéně z hororu
jinou špínu vítr přifouká
kruté může být i přátelství
když z nich tečou slova z lehka
tvoje jméno je teď DĚVKA !
Meditace o činech
… jazyk utíká před srdcem
a zmatek rozdmýchá zdánlivou pohodu těla
nachápavě lapáš po citech
choulících se ve starých zdech chrámů
kde hledají utišující bolest své podstaty ;
ustrneš nad svými slovy
ale už je pozdě
mašinérie zvuků slov se rychle rozšířila
a drtivá vlna prodů zlosti
ničí nevědomé bez hrdosti ,
chceš udat povel ale slova umřeli
chceš udělat gesto ale myšlení vyprchalo
chceš se usmát na usmířenou , ale
tvůj ret se roztéká po hraně ostrého vpádu
* * *
často rozmlouváme se srdcem
šeptáme mu tepnou z mozku krev
nasáklou zlostí ;
mráz z nevlastní podstaty strachu
nám masíruje záda
jeho kosti praskají v rytmu dupotu vojenských bot
a každej kříž se mění v naše jméno
a čím dál blíž jsme čím dál dál ,
chceme se chytat slov ale nemají pevný základ
chceme být člověk ale ne zrovna teď
chceme to všechno rozjet ale …
* * *
otevřením očí rozbíháme život
a nastupujeme cestu
kde konec číhá na začátku
Svůj prostor ( 1 )
I.
Cpeme se každou skulinkou dopředu
všechno se na nás lepí
přebíráme všechny možnosti
a všechny je necháváme uletět
pro nová poznání
a nové nesmysly : z toho koukaj prachy
tady to smrdí zákonem
tohle je nový
to nemá smysl
to nikde není
s tím se nepočítá
to není výnosný
z toho nic nemám
co´s udělal pro mě !
II.
Proč to píšu
co se mi nelíbí
zase nejsem spokojen s tím
co všichni obdivujou ?
III.
Lákají mě tenký kry
optimistická ražení
důvěřovat a být klamán
nechat se obelstít vlastní blbostí
IV.
Plivat na všechno , nadávat
sedět si pohodlně v křesle a
brečet
jako poslední chudáčci
nervózní starci a „ mudrci “ ,
bouráte postavené
nevěříte nikomu
a sami sobě plivete do tváří …
V.
Ne , to jediný ne
tím by jste se změnili v pokoru
jen zvířata sebe vidí oblečený
ale člověk je nahý
proto dobrý a rozumný
šaty a věci a hmota a nerozum
a čas a prachy a MY
jsou kluzké stěny skály
holým zadkem nesjízdné
Nezhasínejme svět , rozsviťme
podívejme se na něj za světla
uvidíme růži
člověka
poupě
dítě
ale i trny
lháře
bodláčí
falešné tváře
Když někdo řekne ANO
umíme jenom papouškovat jeho prostor
nedokážem pronést NE
a pak se projít po svý straně země
poznat ji , zůstat na ni
a odpovědět komukoliv
svým vzduchem
svým jazykem .
Cizí jazyk nesmíš nikdy použít !
X X X
Odvezli jsme nenávist na skládku za město
bylo horko
pot stékal po kůži těla
mouchy nás ožíraly jako mršinu
a my si říkali „ duševní policie “
Je to na houby
Když už jdu ven
tak je to na houby
ale nikdo mě nedonutí
vrátit se zpátky …
Ach Bože jseš mazanej
ale já taky
Ach Bože jseš krutej
ale já taky
Ach Bože ty děvko
Ach Bože já taky
Ach Bože já pořád
Když už jdu zpátky
je to taky na houby
ale nikdo mě nedonutí
zůstat tam věčně …
Ach Bože seš slabej
ale já taky
Ach Bože seš nic
ale já taky
Ach Bože ty brácho
Ach Bože já s tebou
Ach Bože ty s náma
Když jsem jen jeden
tak už jsem čistej
ale nikdo mě nedonutí
setrvávat v klidu
Ach Bože jseš energie
ale já taky
Ach Bože jseš pochodeň
ale já taky
Ach Bože ty věčnej
Ach Bože já taky
Ach Bože MY VŠICHNI
Obrazy
Brouci byli obrácený na záda
lidé se mihotali ve svých problémech
byla tam jiskra nebo požár
v tom popelu spáleného štěstí
v prvním patře nadlidského nic
výtahy nejezdily
nikdo je nespravuje a
nikomu nechybí
Není to obraz armagedonu
a není to pouliční chaos
není to tvoje milá
a není to ani Emu pštros
Zasadil jsi obraz myšlenek do vzduchu
nečekal na první květy a plody
byla to jistota cizího světa
anebo mříže další bolesti ,
byly to opravdové stopy které
ukazovaly cestu do duše ,
či jenom kus prostoty a síly
co nejsou ,
byly vyprodány
a zničeny blbým kurzem ?
Není to obraz armagedonu
a není to jenom chaos v nás
není to tvoje bestiální síla
nebo chlad a mráz
Viděl jsem se
Prší Na duši
U kamennýho stolu něco načmáral
a nechal si to vydat
Byl tím posedlej
nikdo to nečet
Mučí se
Vydíral mozek Bral mu slova
Uplácel ho svým potěšením –
vždycky mu na to skočil
A každej rok si koupil jednu svoji knihu
Je sám Nezná se
Vymýšlí si a nemá rád lidi
Kritizuje ! Co vidí je černý
co nevidí je jenom tmavě šedý
Rozdává rozumy
Nikdo po nich netouží
Koupil si tužku Ořezal si ji
Začne se smát hledat samotu drtit myšlenky
skládat je v nesmysly –
sám tomu nerozumí
Ale je na sebe pyšnej
Musí něco dokázat
Chápe se jako novodobej ježíš
co může souložit a chlastat
nemít rád a nenávidět
nepomáhat , krást , zabíjet sebe a tím
zmrazit druhou stranu
Nemá na to právo
Je jako rytíř v brnění skřípající
s každým krokem
Žije na zádech leze po čtyřech klaní se
a blázen by s ním hodil řeč
* * *
Vidím ho na poušti lidského bezpráví
není tou správnou tekutinou
sám ji potřebuje
Vidím ho na strmé skále citů
nejeví se jako oblak lásky nad tou horou
sám ji potřebuje
Vidím ho sázet uschlá semínka do ztvrdlé půdy
není tím sluncem vytahujícím život na povrch
sám rychle umírá
Vidím ho na rozcestí myšlenek
není ten správný směrovník
sám neví kam poslat krok
* * *
Žije v prádelně
Propírá svoje srdce novým světem
Zavře se do popelnice
do toho svinstva
nebudeš ho vidět
nebudeš ho cítit
Až vyleze udeří tě do nosu a rozkvete
Padneš na kolena
Srazí ti hlavu
Umeje si ksicht a závladne strach
Vyleze z urny silnější
Lidi zavřou okna ale on se protáhne všude
je jako smrad márnice
Roztáhne svá křídla ze spodu opelichaná
Podá ti růži a ty se popícháš
je jako šašek několika tváří
* * *
Ještě to nevzdal
ale cítí že nepotká svý děti
Kdykoliv si umřu
Všichni jdou po mně
kloužu , nohy zůstaly v kotoučové pile
někdo zapnul veřejný osvětlení
asi je tma začnu se bát
nasadím si sluchátka a projdu předsíní
až ke dveřím
Zamknu
Umřu si pro svoje pohodlí
dočteš mi tu knížku nad hrobem
kytky mi nenos mám alergii
a řekni doktorce ať mi píchne injekci
v létě bych to nevydržel
Mám tě rád
ale zítra umřu znova
zakopej mě bez truhly na zahradě
poroste tam dobře „ tráva “
Potom ji rozdej v parlamentu
ať to kouří místo Marsek
možná uvidí létající slony
a přestanou jít po mně
Vrátím se za tři dny .
II.
JISTOTA KRUHU
Svůj prostor ( 2 )
už dlouho je vidět tma
otírá se o nás jdeme si naproti
a někde uprostřed
si hrdost vyměnila roli
s blbostí
oči jsou , tma a tělo , prázdný
kde všude ? kříže , hroby
kytky zvadlý
zítra to bude drahý
myšlenky postaví kruh a tebe doprostřed
nepochopíš a zapálíš si
uvnitř to hoří , pusť ty plameny
nech je nadechnout a rozlej se
do volnýho prostoru
* * *
já mám svůj a ty máš svůj
city se nepůlí
všechno zůstává veselý
mraky a vodní cisterny si konkurují
než přijde noc ,
uvidíme , teď mě nech
chci svůj prostor
chci si ho vyplnit podle sebe
vyplň si taky svůj prostor ,
a neudělám do něj dveře
bude můj , neznáš myšlenky
nikdy mi ho nevykradeš
a já nevykradu tvůj ,
zůstaneme spolu , ty ve svým
já taky a přece trochu dohromady
budeme usínat v průniku
myšlenek a citů a chtíčů vlnících se
do smutného snu reálnou nehmotou ,
ale ráno …
já mám svůj prostor
ty máš svůj prostor
myšlenky zůstanou spojeny
city se zhroutí …
city si vybudujeme nový
* * *
ráno nás na svých perutích
odnesou pávi
budou pyšní a my podle nich
poletíme s nimi vzdát se pevného bodu
teď přijdou suplenci , rozkradou
si své prostory …
Je ho tu dost ale nesmíme ho zničit
… všechno se hroutí jedním slovem
ty řekneš „ cha “ , já vzdechnu „ ou “
a zítra všichni pokorně zmizíme
* * *
Jak vidíš všechno mizí
je ti tma prázdno … stíny
chodící nemluvící nespící
bloudící varující a … ící
půda rozžhaví kamínky – studené jazyky
nebude pršet
( už zase potopa ? )
a my – výraz neexistence
vystřídá nás ONI
ONI je výraz časový
ONI je dlouho
ONI je daleko
ONI možná vůbec nebude !
Polibek
Chytili starýho pardála
na úsměv rozkoš svobodu
zabili v něm celej život
tak se vylízej z těch ran ( cha cha cha )
Příroda neodpouští
srdce krvácí jenom lidem
krev vstřebává novou sílu
tak ji předej do vesmíru ať koluje !
Opisuj útěky do nekonečna
nech je unavit a prohrát
buď sobec
oni jsou taky
nech se dál ubíjet lidským slovem
odpusť a rozkveť
zahřívej a miluj
Na starýho perdála si nikdy nepřijdou !
Budeme na sebe …
Taky máš na spaní plyšovýho medvídka ?
Ne !
Já se tulím k lebce smrtky
v noci mi není horko
a život plave v luftu
Taky si hraješ na pískovišti ?
Ne !
Pečlivě si brousím kosu
nejsem masochista
a nikomu se neprodávám
Taky se snažíš změnit svět ?
Ne !
Já ho bohužel nepotkal
ještě nejsem tak dobrej
ještě si ho nezasloužím
Taky tě lidský oči propichují k smrti ?
Ne !
Já jsem v zrcadle propíchnul sám sebe
nenávidím svůj pohled
tak radši žiju ve tmě
Taky se k tobě někdo zezadu blíží ?
Ne !
to ty jsi se ke mně obrátil zády ,
nechci tě ztratit
chtěl bych tě pohladit
A prosím tě , budeme na sebe …
Bloudit je život
Už se nechci plazit pod tvojí nadvládou
a nechci tě vnímat tím nejlepším co mám ,
zkouším
třeba se vrátím i na začátek
ale neumím chodit pozpátku
musím se obrátit hlavou , tělěm
i já
Trvá to
Poznávám
Bohatnu
Díky !
Ten proud byl silnej
Teď ?
Utichá
Bohužel ztrácíš to „ svoje “ – zase jenom život ,
Bodneš jinde
ale já už mám protilátky
schovám si je , budu to potřebovat
Život je kruh a proudy se vrací
Příliv
Odliv , jako radost a smutek
Zítra se naše koleje nezkříží ,
ale včerejšek je tu za chvíli zas
Rád tě poznám jako …
Nenech
nenech to zmizet
tenhle kruh je nekonečnej
nenech to svítit
tma si tě vždycky najde
nenech to vyhasnout
mozek by ti neodpustil
nenech to milovat
smutek si brousí ostří
nenech to rodit
nechci o vás zakopávat
nenech se rušit
ten hlas patří i tobě
nenech to zpívat
hudba tě zažene do kouta
nenech to otevřený
ani krysy tě nebudou ožírat
nenech to do konce
tam zmateš svoji povahu
Tak nenech mě to říkat
tak nenech mě to vnímat
proč chceš vidět stíny
MOJE MOJE MOJE
a nenech to sežrat
holka je sama doma
a nenech to líbat
beznaděj se chytne křídel
a nenech to popraskat
pavouci mají kde bydlet
a nenech to skončit
bože ty máš odvahu !
a nenech to ukrást
policajt ti ustřelí palici
a nenech to vyhrát
ženský ti ho vykouřej
a nenech to podepsat
pastýř pozná svoje ovce
Tak nenech mě bláznit
tak nenech mě lítat
proč mě chceš umřít
KONEC ? KONEC ? KONEC ?
nenech to odletět
musíš pohřbít svý rodiče
nenech to prohlížet
oči jsou pomalý světla
nenech to zadusit
vláda tě najme jako idiota
nenech to uplavat
kořeny se dají přesekat
nenech to rozbalit
je to kyselý – ty kecy
nenech to čekat
„ prase “ má pořád hlad
Tak nenech mě umřít
tak nenech mě život
proč ses tu ukázal
ZVONY ? ZVONY ? ZVONY ?
nechám tě zmizet
nechám tě zbalit
nechám ti na posteli smrt
a nechám ti pod ní život
tak si vyber
v podstatě jseš
tak si vyber
ale neříkej to , prosím tě , NAHLAS !
Neříkej mi
Tak už jsi rozbila ten kámen
a já zůstal na něm otisk
A proto …
Konečný slovo konečná fáze
jen mi prosím neříkej
jak je ti teď blaze
jak je ti – blaze
Už nemáme žádnou společnou chvilku
uplavala nám proti proudu
Tak proto …
Poslední úsměv poslední slova
a neříkej mi prosím
že to může začít znova
že to začne – znova
A bylo to jako výzkumná práce
chtěli jsme objevit něco novýho ?
A asi proto …
Včera byl konec zítra je život
jen mi prosím neříkej
že nebyla to blbost
když to byla – BLBOST
Ty taky víš
Bavili jsme se o nevěcech
a nebyly to nesmysly
ale v chladu jeho přítomnosti
jsem se neohřál – vím to
a ty taky víš že to nejde
žít na moři lidských slz
V očích se prochází naši nelidi
a nedají se vybrečet
aspoň něčemu zůstáváme věrní
jako ušlápnutí psi svému pánovi
a ztratíš se v hloubce mého srdce
ale zůstaneš v něm
ale zůstaneš v něm pořád
No tak si najdi tu necestu
ten začátek kde se poprvé
mluví o srdci – tam si tě najdu
a obalím svým prvním citem
Budu tě už těžko spouštět dolů
Budu tě už těžko ztrácet
Kde vlastně stojíme
Budeme tančit
a křídla se zachytí slunečního paprsku
Budu tě hledat
nechám se kamkoliv naverbovat
když uzavřeš kruh ,
prosím tě uzavři ho .
Včera jsme se smáli
ale lidé se stejně zabíjeli
lhali si a my o tom věděli ,
a přijde armagedon
zrovna teď když jsem tě poznal
udělal jsem něco špatně
je to právě kvůli tomu že jsem šťastnej ?
Budeme tančit
sami uprostřed toho kruhu ,
je tady zima a po zádech mráz
tak mě spoutej
ať si neublížím , mám se rád
Ten písek v přesýpacích hodinách
není z pouště není umělej
to jen zrnka naší nedůstojnosti
se sypou pokaždé jiným směrem
nahoru dolů ( jenom dolů ! )
Kopretiny usychají
už nejsme jejich děti
všechno jsme si nechali vzít
ale ty to nevzdávej
můžeš být rozkvetlá květina
aspoň v mých očích
ale nesmíte se mi smát
není jednoduché rozpoznat
ale je jednoduchý soudit
a údery soudcova kladívka děsí
ten zvuk není upřímnej
je veden lidskou rukou
Mám strach
jedinej úsměv a mám strach
jediný slovo bojím se
kříž je daleko
ty jseš blízko a ještě dál ,
kde vlastně stojím
jak mám daleko k mámě
a jak mám blízko k tobě ? !
Uvěřil jsem
Nechci kamarády
Nechci milenky
Nechci ten každodenní „ šit “
Tak pojďte všechny ostré hroty
projedem se krční tepnou
tam , zpátky
stříkej , umírej , trp a křič
a jestli mi ukážeš cestu
vrátím se zpátky
A na začátku budeš čekat TY.
Podzim všech bolestí
( věnováno EJ )
Podzim všech bolestí byl náhle osvětlen
ukápla kapka medu a
osladila hořké minuty posledního tažení ,
bylo jich víc , prohry už na začátku
vždycky to bylo spontání , přitom bezcitné
byly to útěky
pochopil jsem tu pravdu a obrečel
její význam
Podzim všech bolestí byl náhle osvětlen
zátiším cigarety a božského
od všeho se táhly stíny
já je nechtěl ,
bylo to míjení , kratičké sladké
světlo proniklo mezi tmou
rostlo v hudbě svého zdroje
nedalo se zhasnout
tolik síly lidé nemají , tolik
krutosti v sobě nenajdeme
Podzim všech krutostí byl náhle osvětlen
a světlo bylo oděno děckostí
svou i budoucí
a bylo to přesvědčivý , bylo to krásný
pohlcoval jsem tu zář úplně vším
sobecky jenom pro sebe
v panice , až hystericky a
podzim všech bolestí byl náhle osvětlen
a světlo pronikalo pod kůži svojí podstatou ,
onemocněl jsem , léky ztratily smysl
a starej pavouk se usadil na dně
mý zbabělosti
nutil mě bojovat
a já bojoval
je to droga ?
chci to užívat každej den
stokrát , víckrát , pořád a …
Podzim všech bolestí byl tenkrát
osvětlen malým sluncem …
V kruhu
A po tvých střepech teď chodím já
proč jsi mi je nasypala pod nohy
já nesl na trh jenom čistý srdce
čistý srdce blbce
A já ti dobrou duši přisoudil
tak proč jsi pošpinila ještě mou
já myslel že jdou slova přímo ze srdce
ze srdce pro blbce
Krásná nebezpečná
na povrch růže uvnitř led
„ dneska tu zůstaň zítra běž “
A pamatuj že všechno je kruh
že nemůžem se vlastně nikdy rozpojit
v tom kruhu leží celý moje srdce
moje srdce blbce
A do tvých očí se dívám rád
proč jsi se mi ukázala navzdory
já znám jenom přímou cestu do srdce
do srdce od blbce
Krásná nebezpečná
na povrch růže uvnitř led
„ dneska tu zůstaň zítra běž “
Jednou si tě obléknu celou do bílého
Vesmír se nevzdá svý nekonečnosti
a lichvář se nevzdá svýho procenta
ani příroda se nevzdá svýho koloběhu
a co já , mám se vzdát
řeknu ti – ne !
Nechám pro tebe rozeznít zvony
nechám pro tebe v noci rozsvítit Slunce
nechám pro tebe sklidit všechen tabák
nechci tě milovat jen tak
chci pro to něco udělat
a tak mi to dovol …
Chci být blízko tvý vůně
chci se dotýkat tvý krásy
chci se vznášet na tvých slovech
bez mávání křídel
moje křídla kočíruješ ty
tak nech mě vzlétnout …
Prosím tě namaluj slunce
a namaluj prosím tě padající listí ,
prosím tě namaluj ptáka v letu
a pro něj stromy v jarním květu ,
já budu tvoje barevná pastelka
tak drž mě pevně mezi prsty …
Prosím tě nikdy se už nesměj
a nedívej se mi nikdy do očí
prosím tě už mi nic nešeptej
a nenech se nikdy obměkčit ,
jsem jenom blbeček ve tvým slunci
a tak to neměň …
Fonduebrutal
Byla jsi v tom světle krásnější s každou minutou
a já jsem si tam lítal
Ty′s mi dala tu sílu vznášet se
ten den se roztancovaly hodiny podle tvý chůze
chtěl jsem být podlahou a dotýkat se
aspoň tvých bot
Ale byl jsem sevřenej a nedokázal jsem
ani pohladit ani říct jednoduchou větu
pár slov , že přece …
miluju , miluju tebe
možná jsi chtěla abych to řekl
nebo ses mi smála do očí
jsem kašpárek , dřevěná loutka
ale to dřevo má srdce
to srdce pracuje a bouchá ,
musela jsi to slyšet
ta hudba větru nehrála tak nahlas
to ticho se křižovalo v našich pohledech
Byla jsi slunce a přesto jsi padala ,
sněhová vločko ,
byla jsi všude , bílá
jako svatební šaty a já
tě cítil ve svých šlépějích .
Bullovy slzy
Byla jsi bouře déšť tma
v pohybu světla a života
šťastná a veselá
jako automat na kávu
stále sladká a se šlehačkou
s očima ve víně a kole
s obrazem pověšeným na každým rohu
Byla jsi sama mezi lidma
ztracená a utopená ve stínu
dvakrát zmatená třikrát nsšťastná
v prachu prostoru neznámého
ve střepech svých a cizích slov
Byla jsi ubrečená poprvé
pro mě nikdy ale pořád ,
ve smíchu prázdného města
plného přátel a známých
v kruhu svatebčanů budoucích
bílých šatů a očí smutných
uprostřed mě a krvavého srdce
tah pěšákem nezmění nic
Byla jsi královna bílého pole
byla a jsi
v horku letních nocí na schodech
v objetí nenávratné síly
v kruhu zlých kouzel a čar
Byla jsi ohnivá a krásná
byla jsi sama sebou
pouze pro těch pár chvil
Trvaly
Běžely
Skončily
Jsi tady jak mládě nového světa
jako píseň
jako bod
jako tečka
jako ostrov jediného skutku
jako oči
jako vítězství
jako prohra
jako smutek krásného mládí
Sedíš a objímáš problémy života
sedíš a jseš si jistá
ale ta jistota ubíjí , ničí
a zavíráš oči před Bohem
Nevěříš ale bojíš se
jsi duše polozapomenutých
Jsi .
Nešťastná vdova
Kontrola očí
ve světě tupozrakosti
a rty se smočí
v alkoholosti
Nebyly stinné řádky
jak včerejší noc
jenom oblouk u zahrady
a tvoje slova na pomoc
Nebyly tvoje slova
jenom tvoje obrazy
a nešťastná vdova
zbytek duše odmrazí
Svůj prostor ( 3 )
V prostoru si vyber svoji barvu
Rozsviť spoutej a utíkej
Nenech se zmást svoji důvěrou
Nevěř unikej a roztoč kolotoč
Kříže už brečí tvojí samotou
Ty nejsi připraven ? Proč tu jseš
Odpovídej jazykem na vlnobití
Moře ti odpustí veškerou špínu
Špínu duše srdce i mozku
Krvavý vzpoury na březích životů
Stojíš , klečíš
Upadl jsi na písek pohyblivých tónů
Tam se ohřeješ zasytíš a vyspíš
Tam ti najdeme novej osud , vole
Myslíš že jsi jedinej
kdo potřebuje živý myšlenky
Myslíš že ty sám potřebuješ
konce věčnýho nesmyslu
Myslíš že jsi jedinej kdo se dívá
trochu dál než tvoje oči
Počkej ! Nezhasneme
Rozpoutáme světlo
Zaslepí ale ukáže
Zhasneme ale tma tě povede
Ty jsi nechtěla vyhrát
Ty jsi neměla důvod přežít
Proč jenom jedna cesta
která nevede nikam a ty
jsi na ni ukázala očima
Tak nebuď tolik naivní
člověk tě pozná zítra
A bude pozdě se omlouvat
Zůstaneš v pozadí Mony Lisy
neotevřeš srdce toho koho chceš
tam bude prach po cestě
Alergici tě budou proklínat
Zavři ty dveře a okna se otevřou
Čistej vzduch Den Život
Kopretiny Srdce Radost
Ženy Hudba Krása Výstavy
A nucenost do novejch věcí
Díky .
Ahoj .
Auta jsou velký , ty taky
A víkendy nás nechtějí
Zítra Můžeš Bacha
Díky .
Nebudeme se hádat po ostřích života
Kde nebude cobychom si řekli
Zítra Ne ! Nikdy
Tohle je budoucnost tohohle myšlení :
Ahoj …
Bolest
Bolest si otevřela živnost
v puklinách horké lávy
jedna dva tři a
vychladlé magma se topí
na dně studeného potu
A bolest prosperuje
smutek a bolest si odečte z daní
rozpíná se a kolonizuje ostatní city .
Už zase novej monopol ?
Žádná Afrika jen Severní pól
Balvan
Pršelo
do kaluží se stékaly drobounké potůčky
a zanikaly v náručí despotické vodní masy
Pršelo
a za zvuku bubnujících kapek na římsách
jsem se ti vzdaloval nekonečně blízko
Pršelo
a stařík vedle kolejí si nebyl jistý nádechem
neznervózněl a zapálil si
Pršelo
a každá kapka byl kousek tebe
nechal jsem se tebou celý promáčet
Pršelo
a já se chtěl vysvobodit v pekle nahých těl
rozmetat hormony v síle ohnivého vzteku
Nechat puknout ten balvan !
Moře které tak miluješ
Vidím ho !
to moře které tak miluješ
to vlnobití
pláže plné lidí
skály smočené slanou vodou
drobící se kamínky unášené
a plynoucí do podoby krásy
Ticho a šepot přírody
a blázny skákající do vody
kousek sucha v soukromém životě
kapky slz co někdy trápí tě
Vidím ho !
to moře které tak miluješ
El
Byla jsi krásně nevinná
v těch modrých šatečkách
a já narušil tvoje panenství
jediným souhlasem
jedinou ovací tvojí krásy
Tak se braň a křič
nebo ohrozím teritorium nadvlády štěstí
tak to zruš a zmraz
jediným slovem , víš že ho nesnáším
čeká na mě ďábel
tak mu poruč , já se nebojím
všude jsi se mnou ,
ty tam nemůžeš
a já ?
Nebudou mě chtít
bojí se tvé
čistoty , pravdy , krásy a nevinnosti
Děkuji
Dík tobě navždy půjdu do nebe
* * *
V mém srdci jsi zapsaná …
Poslední
tak přirozená a čistá
jako nedotčená panenská příroda
zachumlaná do snů
snad jsi se i smála
a já nemohl usnout
oči chtěli snídat tvoji krásu
bylo to někdy brzo k ránu
kdy první záblesk světla
rozzářil tvé vlásky
vystínoval tváře , pohladil ďolíčky
a jako madonu tě nechal vyniknout
v kontrastu lidské nevinnosti
III.
V ZAJETÍ HRŮZ
Hořící slzy srdce
Cínoví vojáčci v koutě se červenají
Jsou jenom hračka snů násilí nepáchají
Ruský tank co se dá ovládat dálkově
Odjel se raděj skrýt k vojáčkům pod postel
Matka už ukládá svý dítě v klidu spát
Tušení s výstrahou v dálce se odráží od oblak
Dávno je pryč ten čas dobrých andělů
Do snů se promítá zrůdná zář plamenů
Hoří , srdíčka zbabělců v boji
Brečí , zase ty samý
Kdo zůstali člověk svý pěsti zavírají
Hrozící gesta upadnou v zapomnění
Žlutou a červenou plameny rozlívaj
A dětským tělům ručičky ubývaj
Nohy se ztrácí v kalužích střepin
Senilní dědci mění chod dějin
Seberte mrtvá těla
Pošlete je domů
V těch černejch truhlách
Z kvetoucích stromů
Už další transparent do války zve
Hledejme příčiny ať můžem zabíjet se
Ty nejseš jako já poletíš do nebe
Na křídlech mojí nenávisti
Zjizvený přátelství rozpoutá tuhý boj
Tisíce vojáků toho dne snídalo naposled
Dávno je pryč ten čas dobrých andělů
Do snů se promítá zrůdná zář plamenů
Hoří , srdíčka zbabělců v boji
Brečí , zase ty samý
Krvavé kříže
Protože jseš mladej dali ti do ruky kvér
zvol si svoji víru jinou odmítej ,
a proti otci taky můžeš jít
svoji sestru stokrát znásilnit
Neboj neboj jseš pod ochranou církve
neboj neboj …
Protože jseš mladej neřeknou ti o co jde
ocení tě jenom podle počtu mrtvých těl ,
a láska musí stranou ustoupit
náboženství nedá zbraním klid
Neboj neboj je to jenom válka
neboj neboj …
Jednou chtěl bych vidět
lidský jatka
vnímat tělo po částech
A v žáru slunce pije
asfalt slzy
vedle mý mrtvý mámy
Posbírat mrtvý hlavy
do svý sbírky
napíchat je na kůly
Jednou budou kráčet
jako memento
krajinou nový pravdy :
Náboženství smrdí
rychle utíkej
zabíjet se můžem
i bez Vašeho Boha
Protože jseš mladej dali ti na záda kříž
postavíš se čelem z očí do očí ,
a budeš plnit Boží poslání
zničení se nesmí zabránit
Neboj neboj Země bude mrtvá
neboj neboj …
Tak do mě střílejte
Když do mě střílejí
už nejde zemřít
najednou vnímám
najednou je mozek tady
Když do mě střílejí
není co zabít
duši jsem si vzal
nenechám ji srdcem zkazit
Když do mě střílejí
polykám rány
do hloubky do tísně
pod prachem armády
Když do mě střílejí
jsem novej člověk
jsem novej život
už zase jsem , už zase jsem
Tak do mě střílejte
hned každý ráno
není svět velkej
za dveřma je vzduch a prázdno
Tak do mě střílejte
ať bolest cítím
tak trochu rebel
zavřete oči odcházím
Tak do mě střílejte
veškerý hrůzy
pozemskou bídu
umřu si rád , umřu si rád
Mlčení času
Kolikrát už mlčel čas
jeho slova byly cítit střelným prachem
popadaly stromy strachem
V ozvěnách se potil hlas
bolest umí jenom nebojácně křičet
popadaly z nebe biče
Kolikrát jsi Ámen řek´
tak tolikrát jsi projel tunel smrti
popadaly ženy děti
Vojáci spěchejte tam
Dubový palice našli vám job
Polykáme očí chuť
a nikdo neví kde jsou tady dveře ven
odchází se jiným vchodem
Bezmocný jsou křeče krys
když laboratoř světa pokus provádí
nepřichází odpovědi
Proniká do půdy krev
možná se vrací jako horké magma zpět
tvoříme si sami svůj trest
Doufám že najde se zem
Kde můžem vykopat hromadný hroby
Zas přijde mrtvej na pětník
nízkou má cenu život náš
tak proč se vlastně rodit
Nevěděl jsem tyhle věci
že se máme snažit chcípnout
tak proč se učím chodit
mluvit a smát
Vojáci spěchejte tam
Dubový palice našli vám job
Nad hrobem
Nad posledním hrobem tý řady
stál chlapec bylo mu šest a věděl
že tam leží jeho táta
Chodíval sem s maminkou
držel ji pevně za ruce a neobratně
povaloval jazyk mezi zuby
Cítila obcházet svého muže skrze
dotyk dítěte Aspoň chvíli šťastná !
Při odchodu se zvedl silný vítr
útočil přímo na ni
lámal kříže i andělíčky
kolem cesty
ptačí hnízda padala doprostřed záchvatu
mláďata drtila své hlavičky o tvrdý
žulový kámen náhrobků , kostelní zvony
rozehrály Beethovenovu osudovou a
tramvaje přestaly odpovídat na davy lidí
na zastávkách
S nepřítomným pohledem ve tváři
se obrátila od větru s odhodláním bojovat
ale vítr neznal slitování a poslal oba
šťastné nešťastné
do peřin prachu země jakoby
s omluvnými slovy :
„ Mrtví zpět nemohou “
Za dvacet let přijeli Rusi.
Miloval jsem ruský filmy
Pod Picassovou holubicí a pěti kruhy
jsme odpoledne rozstříleli půlku světa
Všichni barevní splynuli s prachem země
my bílí si protáhli unavená záda
vypálily vítězné salvy a vyčistili kvéry
Potom mě pověsili jako rasistu
měl jsem na to papíry
( možná ještě ze školy ) ,
malinkej číňánek mi podkopl stoličku
abych se pohoupal na pouti sluneční džungle
hned vedle postele u bílý zdi
Tam jsem lehával a myslel na holky ze třídy
maminka mi dovolila malovat
po tý zdi a táta vždycky nadával
Odřízli mě k večeru těsně u hlavy
šetřili provazem pro další oběšené
až si budeme zase hrát na Hitlera
nebo jiný lidi
Miloval jsem ruský filmy
jenom se tam střílelo byla to pravda
každá střela si našla svůj výkřik
takhle si hráli dospělí pořád
a my nad nima brečeli
Půjdu spát , v televizi běží zbraně svaly sex
neznám to ale vím že E.T. je hodnej
nechám si o něm zdát
Ráno ho potkám v zrcadle
Hrůzy v nás
Vždycky si můžeš lhát svůj svět
za jeho zády sílu brát
přestat se ptát kam stíny jdou
porážet nemoc oheň i mráz
nikdy se nebát jít sám
Nechat se hnát svým dávným snem
Zlomená pýcha vrátí světlo i den
jseš sám
Jsou ňáký hrůzy v nás
Ještě se můžeš vrátit zpět
než svoji víru bláznům dáš
můžem ti dát víc než jsi měl
můžeš mít harém krásných těl
musíš si přestat už lhát
Neměl bys řídit vlastní soud
rozvířit prach nebo boty si zout
jseš sám
Jsou ňáký hrůzy v nás
Je to už dávno co jsem chtěl
zazářit sám pod září hvězd
najednou v dálce vidím hřib
budete trpět za můj hřích
jsou ňáký zrůdy v nás
Pod světlem dávno mívám stres
musím bejt zalezlej do svých střev
buď sám
Jsou ňáký hrůzy v nás
Živá forma má pohybem zkaženou chuť
Ty cítíš svůj pohyb
a kolem se rozkládá hráz
Snažíš se zbavit ty vesmírný koule
a vznést se nad prostor vysokých zdí
Tak chtěl bys být atom
a rozhýbat spoutanej klid ?
Musí vyhnisat ta neplodná pole
a vzdát se na chvíli falešnejch ctí
Ať kdekoliv stojíš
tak koukej hned utíkat dál
Když orloj mlčí tak pořád svět žije
a nám by neměl se odpojit proud
Na trávě spíš jako prach
Přestal jsi řvát na poplach
Po bouři sílí tichozpěv
Život má mít rychlou krev
I smrt má svý tempo
a na hrobech rozkvete mák
rychlost je peklo když znamená „ spěchej ! “
a mráz se promění v červenej sníh
Pupík je tvá roleta
Pod ním je práh života
Vesmír ti dá „ minutu “
Vezmeš si líc nebo rub
© Leon Caha , 2003
ISBN
Komentáře