Slovinsko 2024

1.den – neděle 18.8.2024 – příjezd do Slovinska

Všechno tak trochu jinak. Rodinná dovolená, chtělo by se říct, ale něco mi v tom brání.
Verunka nejede. Už to přišlo. Nejstarší dcera nemohla vyrazit s námi, pohltily jí pracovní povinnosti.
Takže s námi jede pouze Erička, sestřičky oddělila životní časová osa.
A to není všechno, nejede ani hafoun. To je teprve rozkol rodinného seskupení!
Dost sentimentu, vyrážíme.
Do auta jsme se nalodili zmuchlaný krátkou nocí někdy kolem šesté ranní, směr Slovinsko.
Cesta ubíhá celkem v pohodě přes Vídeň, Graz až na hranice se Slovinskem. Před hranicemi ještě delší pauza na pumpě, čůrání, protahovaní a Léňa dostala chuť na zmrzku. Má ji mít. Po krátkém obžerstvu ( pardon – občerstvu ) vyrážíme dál. Hranice OK, přes Maribor směr hory. Nohy se začínají nějak divně synchronizovat, motor hrozně řve, pak zase cuká. To všechno při řazení rychlostí. Nevnímám to, ale když se to opakuje, už to slyšíme všichni. Vyplašenky v kapse, nervozita, stres.
Dáváme pauzu, voláme chytrým hlavám a nezbývá věřit, že to bude v poho. Zklidníme se kávou a po chvilce dorážíme k odbočce k našemu penzionu.
Čekají nás asi čtyři kilometry šílených zákrut, pořádný převýšení a zlobivý motor. Před námi se zjeví motorka a všechno se ještě víc zamotává a zpomalí – jízda, moje reakce a zrychlí se frekvence stresu.
Motor párkrát zařve, cukne a už jsme před našim penzionem ve vesničce Ravne při Šmartnem.
Bůh buď pochválen!
Paní penzionu Trebušak je sympatická, pohodová a naše apartmá vypadá hodně dobře. Erička má dokonce svůj pokoj, který během pár dní zanikne pod tíhou rozprostřenosti jejich všech věcí.
Po vybalení a přečkání deště se s Léňou vydáváme na prohlídku okolí. Bez Eričky. Chce si odpočinout, vždyť se celou cestu z domu táhne s malou opičkou, kterou ulovila večer před odjezdem.
Přímo za penzionem se pase spousta oveček, povídají si, nadávají si, ale zní to krásně. Večer přemýšlíme, co další den, má totiž pršet. Ráno moudřejší večera.
Dobrou noc!

2.den – pondělí 19.8.2024 – staré město Kamnik + údolí Kamniška Bistrica

Vstávat na čas! Máme na půl devátou objednanou snídani od naší ubytovatelky Olgy. Prý dělá výborné snídaně. Tak honem dolu do jídelny. Salámy na prkénku, vajíčka a hora palačinek. Takový malý Triglav. Žaludeční šťávy si pomlaskávají, chuťové buňky orgasmus nepředstírají a my se nad tím vším blaženě usmíváme. Prostě mňam. Palačinky v nás mizí kosmickou rychlostí, ale jejich hora degraduje velmi pomalu. Svačinářka Erika se chopí své funkce, promaže zbývající tenoučké placičky marmeládou a nutelou, a hbitě je zabalí k odnesení. Budou se hodit!
Pořád prší, ale předpověď je pozitivní, k poledni má přestat. Plán se zhmotnil ve výlet do Kamniku a dál se uvidí. Vyjíždíme kolem půl jedenácté. Čekáme, co předvede dneska auto. Zprvu dobrý a náhle rachot u kol, v motoru a snad úplně všude. Hroutím se v sedačce, stresuju, holky vystupují a kontrolujeme zvuky zvenku a světe div se, prapodivné zvuky mizí jak mávnutím kouzelného proutku a autíčko si pobrukuje, jak má.
Kamnik coby letité historické městečko má silné kouzlo, kamenem dlážděné úzké uličky skrývají spoustu dávného tajemna, utrpení i každodenní prostopášnosti. Procházíme si starou část města se starým hradem a vlakovým nádražím. Počasí se umoudřilo, nabírá na teplotě a v nás roste chuť na kafíčko a pivo. Historie promiň, obyčejné lidské pudy chtějí své.
Usedáme v příjemné kavárničce u obchůdku a necháme naše těla hýčkat jeho potřebami. A to ještě nevíte, nemůžete – zapomněl jsem to zmínit, jaké boží turistické íčko jsme navštívili. Pán v centru byl sakra nadšenec a o cestách na Velikou Planinu básnil, jako by po nich právě šel. Dostali jsme tři a půl tuny informací, mapku, ale rozhodnutí je na nás. Ale to až později.
Co však dnes odpoledne?
Nakonec padne volba na údolí Kamniška Bistrica. Dobrá volba. Od parkoviště po deseti minutách deště scházíme terénním schodištěm až k samotné řece. Nádhera. Ta barva. Modrozelená čirá řeka.
Asi pět kilometrů příjemná procházka údolím podél řeky končí starým kamenným ( nyní již opraveným ) mostem, kde se nachází také pramen řeky Kamniška Bistrica ( Kamnická Bistrica ). Stejnou cestou se po chvilce rozjímání vracíme zpět k autu. Na penzion dojedeme kolem půl šesté.

3.den – úterý 20.8.2024 – Česka Koča

Dneska chceme zdolat tip od Verunky, která zde byla asi před měsícem se svým přítelem.
Chata Česka Koča.
Vyjíždíme podle plánu o půl desátý po tentokrát již vlastní snídani. Výchozím místem je vesnička Zgornje Jezersko, odtud vycházíme na túru asi ve tři čtvrtě na jedenáct. Hned na začátku nás překvapí prudký stoupák lesem. Po zdolání se holky jaly odpočívat. Tak takhle nikam nedojdeme. „Vstávat a ťapat!“ snažím se zaburácet a vyrážím vpřed. Příjemná stoupačka po úzké lesní cestě. Zhruba za polovinou se mění v náročnější úsek vedoucí podél strmých skal s příkrým pohledem do hlubokého údolí. Tak to je něco pro moje závratě. Dívám se jenom dopředu a směrem ke skále. Chvilkama nám v udržení se na cestě pomáhají řetězy a lana uchycené do skály. Děkuji za tuto drobnost.
V podobném duchu přicházíme konečně až na malou planinku, kde ve své celé kráse spatříme stařičkou chatu Česka Koča, postavenou tady v roce 1900 českým a slovinským turistickým oddílem.
Chata je jednoduchá, pěkná, opravená.

Uvnitř si objednáme jídlo, holky chtěly samozřejmě nutně chálovat. Místní zelňačka, klobáska a pivo. Na terase chaty odpočíváme, baštíme a pozorujeme asi pětasedmdesátiletého místního turistu, značně hubeného, ale hrozně milého a příjemného staříka.
Takhle bych chtěl taky dopadnout. Udržet si jeho sílu a vitalitu. Při odchodu se s námi dokonce rozloučí s pokloněním. Však se ještě určitě potkáme!
Od chaty odcházíme k místu, které vede uzoučkou cestičkou vydlabanou ve skále. Hned vidím, že toto nedám, ale holky si na to troufají. Rozdělujeme se. Já jdu zpět stejnou cestou s tím, že někde v polovině cesty se naše kroky potkají a zbytek dojdeme společně. Pár minut za chatou mi volá telefon. Odvážlivci volají, že to taky nedají. Počkám tedy na ně a nakonec odcházíme stejnou cestou všichni společně. To se nám Verča vysměje! Ona se svým přítelem totiž tu obtížnější cestu zvládli.
No a co, nebudeme si kazit výlet dokazováním si a přeceňováním svých sil.
Těsně před polovinou se stočíme jiným směrem a zpátky do Jezerska chceme zkusit jinou trasu. Neznačenými cestičkami sbíháme prudkými lesními pěšinkami až na krásnou rozlehlou a slunečnou planinu, odkud již vede přímo luxusní široká silnička. Všechno až příliš v pohodě a klidu, že jo?
Dobře, napravím to. Na jednom z rozcestí se s Eričkou neshodnu, kudy jít dál. Trochu se poštěkáme, Léňa čeká, jak to dopadne. Nikdo neustoupil. Vydávám se sám svojí ( vlastně původně Eriččinou ) cestou rychlým krokem. Holky samozřejmě drží při sobě a kráčí jinou ( původně mojí ) cestou k autu.
U přehrady vyschlé řeky se na dálku uvidíme. Kamenné koryto bez vody vypadá dosti smutně až mrazivě svojí velikostí, kterou voda jinak rafinovaně zakrývá.
Potkáváme se u Planšarského jezera, které si obejdeme a přes místní bar u jezera pokračujeme po pohodlné cestičce zpět k parkovišti s autem. Příjemnou túru zakončuje náš starý známý turista-stařík z chatky nahoře. Šine si to proti nám po vedlejší silničce, i na dálku nám dvakrát pokyne jeho turistickou hůlkou, zamáváme mu na pozdrav a díky své svěží chůzi se nám rychle vzdaluje.
Je to pašák!
Cestou autem zpět na penzion ještě nabereme benzín a přijíždíme domu kolem čtvrt na osm.
Pěkné, moc pěkné! Děkujeme Veru!

4.den – středa 21.8.2024 – hlavní město Ljublaň

Díky rozmarnému počasí ( nejlépe má snad být ve čtvrtek a pátek – bez deště a slunečno ) a možnosti deště volíme dnešek jako další odpočinkový den. Zatím jsme toho moc nenašlapali, ale v horách vládne počasí, ne tvrdohlavost člověka.
V klidu tedy vyrážíme po snídani kolem desáté autem do hlavního města. Do Ljublaně dojíždíme asi za hoďku.
Díky navigaci celkem pohodlně zaparkujeme u největšího parku Tivoli a vydáme se poznat staré město. Projdeme si náměstí včetně Plečnikovy tržnice, která se v celé své délce táhne podél vody.
Skoro taková lázeňská stavba.
V tzv. kavárenské uličce si v jedné z kaváren u dobré kávy kocháme pohledem na Plečnikovu architekturu. Sedělo by se dobře a dlouho.
Po kávě vyrážíme do kopce, jenž se zvedá přímo uprostřed města, na starý hrad. Procházkou poznáme jeho upravené zahrady a přilehlý park a na chvíli spočineme na parkové lavičce.
V poklidném tempu se prodíráme vedrem zpět k parku Tivoli. Jednou zvolenou cestičkou obrovitého a rozlehlého parku přicházíme k malému zámečku. Zajímavé místo pro zámeček.
Schváceni horkem dostaneme z hůry osvěžení v podobě letního deštíku. Rychlým krokem se přemístíme na opačnou stranu parku, kde se vyklube takový milý bar s minigolfem a venkovním posezením pod deštníky. Minigolf vynecháme, posezení nikoliv. Holky se těší na něco do žaludku.
Baštíme, pijeme a pozorujeme okolní obsazení stolů.
Po dešti a spočinutí se vydáme k zaparkovanému autu a přes centrum města mizíme z hlavního města ven. Dnes jsme na penzionu brzy, už v pět odpoledne. Tak si ještě posedíme v klidu na balkoně.

5.den – čtvrtek 22.8.2024 – Velika Planina

Plán byl jasný – čtvrtek jdeme na Velikou Planinu. Vstáváme proto celkem brzy, ale ráno nás trochu zaskočilo. Je zataženo, holkám servery s počasím ukazují zataženo celý den. Celý týden používám jiný meteoserver, který mi naopak ukazuje pěkné slunečné počasí jen s malou oblačností. Dilema roste jako z vody a my prostě nevíme, čemu věřit. Když tedy nevíme, rozhodneme se držet plánu a vyrážíme o půl devátý na cestu. Do výchozího místa přijíždíme autem v deset patnáct a nastupujeme na trasu do dlouhého stoupání. Po pár kilometrech se silnice mění v lesní cestu, která se s pravidelností zužuje a rozšiřuje. Musíme jít pomalu a obezřetně. Přes cestu se povaluje spousta větrem stržených stromů různé velikosti, některé přelézáme, podlézáme a na některých dokonce uvízneme a visíme jak medvídek koala při šplhání po stromě. Mimo to musíme ještě překonávat strženou cestu, která zmizela v nenávratnu po řádění divoké vody při loňských záplavách. Voda vytvořila nové údolíčko, přes které se musíme dostat zpět na naši cestu. Aby toho málo nebylo, v jednom místě došlápla Léňa do listím zaházené díry, kotník povolí a celá Léňa mizí někde u země.
Kotník trochu bolí, ale naštěstí to není nijak vážný. Můžeme tedy pokračovat v dosažení cíle. První zastávku si dáme na Pirčeva planině, kde má stát Dom na Kisovcu s možností občerstvení. Dům je ale zavřený, nějaká rekonstrukce a nikde nikdo. Usedáme tedy do trávy a k občerstvení musíme vytáhnout vlastní zásoby. Kousek odtud se objeví další planina. Planina Kisovec, ze které opět řádně stoupáme až na začátek Malé Planiny. Prvního domku na planině dosahujeme v jednu odpoledne a ihned se před námi rozprostře ta nádhera. Lehce členitá travnatá planina posetá spoustou původních dřevěných chaloupek. Jako bychom se vrátili časem o pár století. Jedinou obživou zde bylo pastevectví a chov dobytka, což dokazuje i dnes spousta krav, které se po celé planině prochází, polehávají a okusují šťavnatou trávu, jako by tu byli odnepaměti.

Procházíme se mezi chaloupkami a krávami a nemůžeme se toho pohledu nabažit. První větší chalupa – Jorški dom – nás vtáhne do svého útrobí, kde si na prostorné zahrádce dáváme pivo na žížu. Popíjíme a kocháme se pohledem po planině. Sluníčko se do nás příjemně opírá. Ale dost sezení, pokračujeme. Projdeme se ještě ke kostelíku na Veliké Planině, kde je chaloupek ještě trochu více, ale zde už na některých lze pozorovat stopy moderní doby. V jedné z chaloupek si kupujeme místní ručně vyrobený sýr. Erička stále provokuje pasoucí se krávy, chce se s některou vyfotiti co nejblíž. Vybere si oběť a blíží se k ní. Kravička zbystří, pozoruje blížící se Eričku a v nečekaný okamžik udělá pár rychlých kroků směrem k fotografce. Úlek je veliký, Erička rychle uskočí a zůstane stát v malém šoku. A já s Lenkou jsme se smáli. Sranda musí být!

Opouštíme několikačlenné stádo krav a pomalu se vracíme na Malou Planinu, kde si ještě na chvilku posedíme a vnímáme atmosféru staré doby.
Cesta sem měří asi osm kilometrů s převýšením skoro 1200 metrů a stejnou cestou musíme také zpět.
Loučíme se se čtyřnohýma holkama se zvonky na krku, procházíme kolem poslední chaloupky a mizíme opět v lese. Po cestě zpět se ještě zajdeme podívat ke kostelu sv. Primože, ke kterému z obce Stahovica ( kde parkujeme auto ) míří pěšky celé procesí lidí, mladých, starších, pomalu i během.
Proč tam všichni takhle ve čtvrtek k večeru směřují, jsme nezjistili. K autu docházíme o půl sedmé a příjemně unaveni ujíždíme směr penzion.
Zatím nejhezčí túra a výlet. Uvidíme, co nám nabídne zítra Logarská dolina.

6.den – pátek 23.8.2024 – Logarská dolina

Dneska všechno podle plánu. Ráno vyjíždíme ve čtvrt na devět opět autem směr Solčava. Protože standardní silnice na Solčavu se opravuje, musíme objížďkami přes malinké vísky a tomu odpovídá i cesta. Většinou nezpevněná štěrková klikatice nám nahání hrůzu značnou část cesty. Díky tomu jedeme strašně pomalu. Na Logarskou dolinu se dostáváme tedy až v jedenáct hodin. Úmorná cesta vystřídá pohled do krásné doliny, kterou obklopují ze všech stran zalesněné hory a strmé skály.
Vjezd do doliny je zpoplatněn 7 Euro. Pak už se v dolině může parkovat kdekoliv na parkovišti. Vybíráme si centrální parkoviště, nabalíme batoh a ihned atakujeme blízké WC u infocentra.
Přes údolí se hlavní silničkou vydáváme k vodopádu Rinka vzdáleném asi pět kilometrů. Chvilku ťapeme po silnici, chvilku turistickou stezkou lesem. Bohužel tu chybí očekávaný klid poklidného údolí. Po hlavní silnici neustále kmitají tam a zpět nákladní auta převážející materiál od vodopádu, kde se zrovna masivně upravuje koryto řeky. Závěrečný úsek stoupá krutě do kopce. Vyplatí se.
Pohled na vodopád je fascinující, padá z výšky třiceti metrů, vítr si s ním během pádu dolů vesele pohrává a strhává jeho proud z jedné strany na druhou.
Přicházíme až těsně pod vodopád a jeho rozstřik krásně ochladí naše horká a zpocená těla. A samozřejmě velké focení. Erička ze všech stran a ze všech stran vodopádu. Sluší Eričce!

Těsně vedle vodopádu se na skále tyčí vybudované hnízdo s přímým rozhledem na padající vodní masiv. V hnízdě se dokonce ukrývá i občerstvení. Prostě Gniezdo bar. Zpátky už chytře ťapeme pouze po turistické červené značce lesem a kolem opravovaného koryta řeky, tedy bez vody. Přímo v dolině se zastavíme u prvního občerstvováku. S námi přišel i hlad. Teda hlad holek. Obsluhuje takový příjemný mladíček a Erička je z něho paf. Vlastně i Léňa.
Dáme si jejich místní dobrůtky, pivečko a kafe. Fakt rádi chvilku sedíme ve stínu. Po odpočinku se dolinou procházkou vracíme zpět k autu. Domečky v dolině už nepůsobí dojmem minulých století, více jsou přizpůsobeny současnému životu. Škoda!

Kousek od auta na chvíli spočineme na trávě pokochat se naposled příjemnou krajinou. O půl páté odjíždíme zpět na penzion. Teď už můžeme jet přes uzavírku, od pátku od tří odpoledne je průjezdná. Nicméně cesta stále vede stavbou po nezpevněném povrchu, spousta prachu, ale je to trochu kratší a rychlejší. Holky ještě chtějí šopovat. Míříme do Sparu. Erička se zbláznila do místních limonád, tak si kupuje zásobičku domů. No nic! Na penzion se vracíme ve čtvrt na osm. Ve srovnání Logarské doliny a Veliké Planiny vyhrává celkem jasně ta druhá zmíněná lokalita.
Nastává smutné balení a ještě chvilka posezení na balkoně. Zítra všechno končí. Vždycky to končí.
Žádné slzy a spát.

7.den – sobota 24.8.2024 – návrat do reality

Bohužel ráno. Poslední snídaně, dobalit zbytek většinou nepotřebných věcí, rozloučit se s majitelkou Olgou a nasedáme.
Nasvidenje Slovenija! Bylo to fajn.

Co víc psát o návratu. Nic. Všechny jsou stejný.
Tak čau.

….. počkat, počkat! To není všechno.
A co Verunka a hafoun? Moc jsme se na ně těšili, oni na nás a Verča nám na uvítanou krásně navařila.
Šikovná holka! A Hárdy? Kupodivu netrucoval, byl taky rád.
Tak haf,haf, zase příště!