Janské Lázně II. 2023

1.den – středa 23.8.2023 – objížďkami do hor

Vzpoura?
To snad ne!
Holky už jsou dospělý, aspoň tedy věkem, Léňa už taky určitě beze mě chvilku vydrží, a navíc
nikdy jsem ještě nebyl na dovolený bez rodiny, sám.

Vsuvka v čase přítomném:
To kafe je úplně vynikající, Piazza Doro, silný, temný jako večery v Krkonoších.
Konec vsuvky v čase přítomném.

Vyrážím svým bobíkem Fábkou tentokrát až po práci. Dal jsem si půl hoďky náskok, kterej zmizel
dřív než Kožený s prachama v daňovým ráji na Bahamách. Už v Jihlavě jsem objížďkama najel 6 km a stejně tak to pokračovalo po celý cestě. Objížďka navazovala na objížďku. Ale excelentně. Fakt dobrá práce, pochvala míří na ředitelství silnic. Koordinace? Asi sprostý slovo pro tuto instituci.
Jako zanadával jsem si betelně. Sám v autě si to můžu dovolit. Adrenalin rychle přišel, rychle odešel hned za Trutnovem, jakmile jsem uviděl před sebou obrysy blížících se hor.
Příjezd těsně před večeří. Paní domácí je úplně stejná, usměvavá, pohodová. Poznal jsem ji hned.
Klíč od pokoje, zaplaceno a hurá na pokoj.
No nene, ten samý pokoj jako s Léňou. Trocha nostalgie. Proč ne.
Rychlá sprcha a poklusem po schodech dolu na večeři. Boží. K tomu pívko, posezení venku hned vedle matky přírody a všechno špatný letí z hlavy pryč.
Projdu si ještě dole Jánky, objevím mě novou takovou hippie hospůdku, otestuju u nich Kozlíka a vydám se zpět na Večernici.
K papíru a tužce si poprosím další pívko a kávičku ( tu dobrou, jak jsem o ní psal ve vsuvce ).
Za chvilku mě navštívil zrzavý chlupáč, kocour mazel. Kokeš. Lísal se kolem nohou a nakonec mi vyskočil do klína a nechal se donekonečna hladit.
A teď už mi dejte pokoj, nepíšu, relaxuju!

2.den – čtvrtek 24.8.2023 – od Černé až po Tetřeví

Dost divný, ale nemohl jsem nějak dospat. Snídaně venku s letmým dotekem přírody a vlahého rána. Mezi stromy vykukuje slunce a snaží se upozornit na svoji přítomnost. A to se mu dařilo celý boží den.
Na značenou cestu naskakuju hned vedle chalupy asi kolem půl desátý. Pěkně zostra jednolitým výstupem směr Černá Hora. Prvního živáčka potkávám opravdu až těsně pod touto horou.
A po chvilce začíná strašidelné lidské hemžení ne nepodobné šílenému mraveništi.
No jasně, vede sem přece lanovka!
Kde různé povozy lze užívat i lidé rostou jak houby po dešti,
kde pěšky musí se dlouho a kopcům vstříc, ztrácí se lidé jak ve tmě můry.
Za pěší výstup si tady pivečko dovolit můžu, lehce spočinu a vyrážím dál.
Vybírám si ještě nepoznanou trasu, trochu delší, tak uvidím.
Cesta vede krásnou náhorní plošinou mezi Kolínskými a Tetřevími boudami.

Na Tetřevích boudách si trošku odpočinu spolu s lahodným Postřižinským pivem a nutnou drogou, silnou kávou.
A zase koukám do mapy kudy to vezmu zpět, času dost, tak si vyberu trochu komplikovanější návrat.
A dělám dobře. Z Tetřevích bud se vydám skoro nerozeznatelnou cestou, která se po chvíli mění v naučnou mykologickou (nezaměňovat s mytologickou!, což by ovšem bylo taky hodně zajímavé, ale kdo ví…) stezku posázenou pohádkovými muchomůrkami červenými a jinými mňamkami.

Člověk se ani nestačí vzpamatovat a cesta se mu pod nohama mění v pohádkové kamenné schody zvolna klesající ke Stříbrnému potoku, přes který se tyčí moderní ale přesto oku lahodící mostek, který do této krásy citlivě zapadá.

Tady měním cestu asi už potřetí, čas teče pomalu, chůze rychlá, tak proč ne. Dokonce ťapu i přes místo, kde kdysi dostala Léňa hysterák kvůli zapomenutému foťáku na střeše auta (viz. příběh Janské Lázně 2020). Pohodovou asfaltkou se bez dalších překvapení vracím zpět na chalupu lehce po pátý večer a v nohách celých 28 km.
Rychle malý pívko skoro na ex, sprchu a už se zvoní k večeři. Už jduúú! Bylo to lehký, obyčejný, výborný. Mňam. Miluju ty večery v hospůdce na chalupě u pívka a s tužkou kmitající po papíře.
A pozor, nezapomenout naplánovat trasu na další den!
Budou Rýchory?

3.den – pátek 25.8.2023 – kouzelné Rýchory

Samozřejmě.
Po další příjemné snídani s posezením venku se před půl desátou vydávám vstříc dalším kopcům a nádherným panorámatům. Rýchory už znám celkem dobře, tentokrát volím ale cestu odjinud, zase přímo od Večernice. Kousek za Modrokamennou boudou sejdu do Horního Maršova odkud začíná příznačně nazvaná Rýchorská cesta až na Rýchorskou boudu. Šlapu v podstatě pořád do kopce, to jsem však čekal. Slunce pálí pod nohy, stromy se starají o příjemný stín. Na boudu přicházím celkem brzo, chvilku po jedenáctý a se mnou i silnější až nárazový vítr. Tady prostě fučí vždycky.

Zatím tady skoro nikdo není. Dám pivečko, kafíčko, vítr mě ponouká k rychlejší konzumaci.
Jenže musím se rozhodnout kudy dál. Vzhledem k času a počasí měním plán a cestu si „trošku“ prodloužím. Žádné lenošení a šetření se! Vyrážím.
Beru to tedy přes notoricky známý Rýchorský kříž (vždycky mě u něj nějak zamrazí kdesi v podvědomí, ale proč nevím) a pokračuju po hranici s našimi šišlavými polskými sousedy směr Albeřice. Trasa vede fakt nádherným prostředím, změny plánu nelituju. Jen ničím nezkažená příroda, civilizací zkaženej já a pohoda a klid v mysli. Prostě Rýchory! Nádherná část Krkonoš.
Bez jakéhokoliv náznaku myšlenek v hlavě mě cesta dovede do Horních Albeřic. Vesnička jako malovaná.

Její čarokrásné barevné tahy mě dovedou víc a víc strmějším výstupem až na Lysečinskou boudu. Tu znám! Posadím se před boudu k mohutnému stromu jako minule s Léňou,
procvičím pálivě bolavý kloub palce, toho turistického zrádce, už se neohýbá hladce, tak kdo je tady vládce! Zavelím všem prstům a ťapeme dál. Směr Malá Úpa. Po jejím hřbetu sbíhám až pod Starou horu. Cesta pěkná, pořád z kopce, to však palec naříká nejvíc. Tudy seběhnu až na konec křížové cesty, kterou v obráceném směru absolvuju cross během až k její první části v Temném dole, části Horního Maršova. Zaběhnu do informačního centra si trochu zašopovat.
Přece něco holkám z výletu 😊 . S batohem „plným“ dárků přeběhnu hlavní silnici a vydám se nahoru do protějšího kopce, než z kterého jsem před chvílí seběhl. A tak je to tady pořád dokola.
Vystoupám v pohodovém tempu se sluncem ve tváři zpět k Modrokamenné boudě a to už je jen kousíček domů na chalupu. Dnešek cítím v nohách, kilometrů třicet, tempo ostré, na pokoji asi ve tři čtvrtě na pět.

Padám do postele.
Sprcha.
Véča.
Hospůdka v Jánských. A tady klub Black Hill.
Docela velké překvapení. Nečekal jsem nic, ale trochu mi spadla brada.
Poprvé házím kvalitu reprodukované hudby za hlavu a soustředím se na ten šok.
Plný taneční parket. Žádní marní diskofilové. Ale místní pacienti z lázní, kteří mají paradoxně většinou nějaké pohybové problémy a oni tu řádí ostošest, problém neproblém.
Uprostřed kruhu i jeden vozíčkář. Nedokážu jim nijak pomoci v jejich problémech, tak jim aspoň svojí přítomností na jejich diskošce vzdávám hold a obdiv k jejich zarputilosti rvát se s tím, co jim život nadělil.
Tady smekám!

4.den – sobota 26.8.2023 – je třeba poznat okolí

Zvolňuju. Jsem na dovolený. Dopoledne má pršet, tak toho využiju k posnídaňovému lenošení.
V dešti se nikam nepoženu, nejsem přece na žádném plaveckém kurzu.
Za okno se vydám až před poledním. Po dešti.
Do třetice přes Modrokamennou boudu. Tady odbočím po zelený dolů do Svobody nad Úpou.
Pěkným lesíkem projdu až na konec této podhorní vesnice a tady se napojím zpět na krásnou stezku nad Janskými Lázněmi. Odměnou mi je skoro na konci cesty Janská bouda se soškou okřídleného koně (ha, mytologie, tak přece). Bouda je postupně rekonstruovaná, připravená akorát pro turisty. Prostě Hladík & Žíža. A mají tady double párek v rohlíku. To slyším poprvé, neznám, neodolám. Dva tenký lahodný párky ve vynikajícím rohlíku.
Dobře oni! Ale hlavně majitelé jsou boží mladí lidé, dávám se s nimi do řeči. Takoví patři do hor.
Přirození, inteligentní, propojeni s přírodou. Držím jim palce.

S fakt hodně dobrým pocitem na závěr všech túr sbíhám k pravému opaku u Hoffmanových bud.
Cesta v oblacích, obří hospoda, maxi hřiště pro děti, obrovský parkoviště pro ty plechový požírače duší a pohybu. Chápu. Byznys, ale za mě Fujtajbl! A nebyl by to ten správný únik od všeho, aby se neobjevil srandovní paradox potkat zde známé, které doma nepotkám celé roky. Prohodil jsem s nimi pár slov, podivili se nad tou náhodou a zase šup každý svojí cestou.
Na chalupu přicházím ve čtyři hodiny po čtrnácti kilometrech příjemné procházky.

Áhaa, vy se divíte, že celou dobu vůbec nenadávám na slabou wifinu? Divíte se špatně. Nadávám, ale není mi to nic platné. Na pokoji s tím bojuju každý den, a dědeček notebook funí co může. A to tady nejsou žádní mládežníci, kteří by na wifině leželi nonstop. Nakonec vždycky všechno najdu, zjistím, jen to zabere trochu víc času. Ale co je čas tady na horách!

5.den – neděle 27.8.2023

Všemu konec. Ani se mi už nechce o tom psát.
Člověk si za těch pár dní zvykne na určitou pohodu, klid a stejně vždycky nastane den
z toho vystoupit a transportovat se zpět do reality běžného života.
Naposled se projdu chalupou, posnídám na svém místě

a sesmýkám zavazadla do auta.
Rozloučení s paní domácí (celou dobu byla příjemná, usměvavá a hlavně opravdu přirozená),
s dalšími odjíždějícími hosty a s posledním pohledem na chalupu ve zpětném zrcátku mířím
vstříc přílišné civilizaci, jiným prožitkům, ale také zpět k rodině, kde mě možná rádi uvidí.
No hafoun určitě 😊 .