leon caha
Veličiny
Hledám poslední veličinu
před integrálem
než se všechno znásobí
do nekonečna
Hledám poslední zastávku
před nadechnutím
než se kruhu v bodě G
dotkne tečna
Budete chtít smuteční řeč
chtít plakat, rozplakat lhostejnost
bezbranné kytky svázat do věnců
do smutku vašeho předstírání
Zajistíme umělé slzy, kdyby náhodou…
raději rozbrečím se taky
potichu do těch lidských her
do zmatků důstojnosti
Tak už zavřete za sebou dveře…
Tak už zavřete za sebou dveře!
Musím vytřít pot zatuchlosti
příbuzných nebožtíka
Asi ho pozvu na mejdan
do baru za poslední sluneční svit
konečně ho vožeru ať vystřízlivý
Sestoupím k němu do prázdna
do tý vykřičený hospody
číšník nalejvá všem stejně
nechce platit, nikdy nezavírá
a dýžko je trapný pokus o zmrtvýchvstání
Když nebudu úplnej debil
snad taky budu tady štamgast
nahoře zavřu svoji živnost
upletete mi věnec z bezbranných květin?
Budete naoko brečet?
Podejte mi kousek čokolády
holky na baru mají sladký rády…
X-tá road 69
Jako had kopírující road 69
křivky vepsané do písku a štěrku
možná šílenec prostřelí ti lebku
nebo se věčně budeš plazit
pod nadvládou kruté přírody
jako samec jako samice
jako krutý žert divočiny
Vyplázni jazyk, nastavím ti svoji tepnu
můžeš nasávat teplou zrůdnost
než mačeta vzteklého
podepíše účet tvojí rozežranosti
Počkám na tebe u stromu s jablkem
Jako tenkrát, ty dobytku
Kolikátý už jedeme kolo?
Nedotýkání
tma se podvoluje paprskům slunce
čekání rodí slzy i bolest
umřela společná chvíle
umírá člověk zvěř i naděje…
Obláčky dýmu a cigarety
nevinný úsměv bez diakritiky
ironie nebo realfeeling
V odevzdaném postoji těžko číst
radost či chmury
za světlem letí každá duše
podobná člověku
podobná mouše
Bez křídel, bez vznešenosti
Mě nechytíš
ústama ani rukou
Mě nechytíš
slovem křikem ani prosbou
Budu se smát Vašim lstem
hloupým opičím hrám
seřežu tě smíchem hanby
mě nechytíš
rybama ani chlebem
Mě nechytíš
slovem ani tělem
Mě nechytíš
pláčem dobrem ani zlem
Budu ti chodit naproti
tiše, s flowerem mezi rty
za rohem nezakopnu o stín
mě nechytíš
Mě nechytíš!
Mě nechytíš
než vzdám se samotě
Jenomže tanec kopyt tažných koní
nenaříká v prachu slepých očí,
nepřehluší brekot umírání dítěte,
hladového těla v náručí mrtvé matky
Rozevlátá hříva v poklusu či cvalu
zapomenu hříchy Božího trůnu
ale svoje nechám doběhnout do cíle
k ohradě s elektrickým proudem
Nechám se nabíjet spoustu let…
Tanec I
Zapomněl jsem příjmení mrtvého života
milostný slovo k bráně díků
zvednu se a odejdu v nekonečno
v nekonečno tance a osamělých pohybů
v nekonečno hudby…
Tanec II
Tanec tóny hudba
jediné kouzlo mezi živými
slova verše ještě
Odříkání, prosba
co všechno slyší stěny
dneska nebo příště
Brekot lidské slabosti
bolest na kosti
lítost neřesti
Ticho spravedlnosti.
Všechno se odpouští
v bezcenné blbosti,
naší
Proč ještě není brána otevřená
už dlouho prosím o klíče
už dlouho prosím
nemusím být přeci tady spokojenej?!
Rolling Stones Club
Do pádu zapíšu tóny osamění
točité schodiště bez zábradlí
v zrcadle automatu příběhy mnoha tváří
jen ve sklenici nový pití
ke smrti blíž, na obojku stáří
Vyplázni na mě jazyk
zítra nebo v podzemí
děti s cigaretou v držce
s bezelstností na rtech
dva tisíce let stará krev
žádnej smutek, žádnej trik
Jestli jednou
Jestli jednou opustím svoje myšlenky
jestli jednou opustím svoje pocity
pak trhej mě ďáble na kusy
pak vlci ať mají dostatek žrádla
Jestli jednou zakopnu o lidskou havěť
jestli jednou uvěřím placenému slovu
pak bodej do mě kopí satane
pak směj se mi, Pane!
Jestli jednou nebudu vzhůru
jestli udělám jeden krok s davem
pak nechť mi voda v kotli málo horká
pak řeknu promiň, Sbohem!
Vždycky budou tóny určovat čas
čas, světlo
z popela lidské duše nabídnu Ti smutek
jako dar
jako ozvěnu probuzení
Jestli uslyšíš zakokrhání
jestli uslyšíš svoje slova v ohni
neumírej ještě,
pohni kamenem!
Zapřísahám tě
každým dalším rokem více
nikdy mě nepozveš k sobě
než jak já chci
Budeš mi povelem hrdým
odejdeme spolu cestou smíru
jako dítě za svým rodičem
nebojácně, oddaně
Ale vždycky vychrtlý na kost
budiž to jedno nebo křič zlostí
Ale vždycky vychrtlý
za zvuku hardcoreových kostí…
Žít spokojeně
to je kurva málo
Brečet na pohřbech
to je kurva málo
Mít kamarády
to je kurva málo
Tančit na povel
to je kurva málo
Ale
být velká kurva
to by mohlo stačit…
Nebudou garáže ani sklepy
svoboda zamrzá v led
v bolestech flašinetář slepý
zatočil klikou naposled
Vyloudil poslední tón
zabouchl za sebou bránu
až jednou budu jako on
mám něco podobnýho v plánu
Vlastně jsem nikdy nezapomněl
na tvoje maličkosti
na chodníku pohled zpátky
míjející se úsměvy
klidný hlas ve změti pocitů
Možná rozumím tvému povzdechu
To už se neuvidíme
jako by se na konci nitě rozmotal uzel
pevný bod kde mohu se opřít
na chvíli spočinout!
Měl bych se přestat bát posledního slova
Nechat tělo odejít důstojně a v pokoře
Ráno pozdravím bolest
Pak sebe
Ještě jsem tady!
Poděkuji v duchu tomu zázraku
A spadnu do vašich stereotypů
Znovu
Kolikrát ještě
Než bolest nachytá mě nepřipraveného
Se slzama v očích
Na kolenou modlícího se
Vychrtlý na kost prosím o spasení
Nabídnu Ti úsměv
V potoce ráno voda čistá
Večer už proudem řičí krev
V D dur tónině nechám bloudit tmu
Naráží do mě její stíny
Nevěřím ani pohledu tvýmu!
Mejlova?!
My žijeme doma
pěkně postaru
bez zkurvený vlády *
v Rolling Stones baru….
*( psáno za vlády A.Babiše )
Jeho neosedlá ani černý sedlo
žádnej rezavej řetěz neumí dát sbohem
pokleknu před moudrou duší mrtvého těla
vedle tebe, s knihou v ruce
a budu číst, memorovat slova
patřící právě tomu času
Nic neříkáš, posloucháš,
v tom hlubokém tichu ptakola
mávala svými křídly
nad náma oběma
Já patřil jenom jemu
ty nevím
ale bylo to spojený pupeční šňůrou
Proč ji ještě nikdo nepřestřihl?
Filipe, Báro
proč se to stalo
Proč už jsou dny o chvilku kratší?
Nikdy to neskončí!
Na stromě lístek se nepohnul
měsíc se nemá kam schovat
počkám si na jeho lucernu
počkám si na jeho magické pole
stoupnu si doprostřed, ani se nepohnu
Mohl bych tam výt až do rána
stydím se
kudy to půjde ven?
nebudu přírodě tykat
vždyť je to důstojná dáma
Nádherně voní
kytkama a sexem
chtěl bych se koupat v jejím náručí
nechat se pohltit
nechat se masírovat
otevřít mysl jejímu chladu
Nepodlehnu lesnímu mrazu, zimě
leda chladu lidskému
kdykoliv
až nebudu tu rád…
Na vysokých podpatcích usedá k baru
štíhlé tělo rozvlní na barové židli
objedná si velké pivo, olízne bílou pěnu
konečně vidím ženu,
konečně vidím Adamovu kost
Můžu vstát a sednout si vedle na bar
můžu se zůstat jenom dívat
nevím co je správně
vlastně nevím vůbec nic
je to moje blbost nebo Boží dar?
Možná si na bar nikdo nesedl
možná žádný bar neexistuje
vstanu z toho bláta, hnoje
vstanu a postavím se na nohy
to pivo je placený, díky Bohy
V sobě tma
Tady jsem ji potkal
na záchodech špinavých
vůbec jsem ji nepochopil
slova byly o pár let mladší
ukázala mi pohřební šaty
fakt ji slušely
nenechala se opíchat
jako by věděla proč
blízkost její smrti byla uhrančivá
asi bych utekl jako malý kluk
kdybych to věděl
Pak už jsem ji nikdy nepotkal
aspoň v duchu ctím její sílu
byla mladá perverzní a chtivá
měla to ráda a holky taky
poznala život až do jeho střev
Naznala hněv
ale nebyla šťastná…
Vždycky můžeš
Vždycky můžeš říci spoustu slov
nerozumět jim
nechat je umřít hned na rtech
Vždycky se můžeš lehce usmát
pozdravit duše kolem letící
pozdravit člověka
Vždycky můžeš popsat tisíce stran
budou dobře hořet
budou studit jazyky plamenů
Vždycky můžeš vycouvat zpátky k sobě
uzavřít rozpálená kamna
budeš hořet i bez cizího vzduchu
Vždycky můžeš…
Nedobře je čekat na poslední chvíli
kdy oči nepoznají v poupěti květ
vnitřek těla bude se chvět nevěda čemu
škoda těch spoutaných pocitů
škoda všech promlčených slov
Tam cosi stále žije v tom temnu dávna
pravidelně dýchá, zhluboka
na krku chladný podzim
nemohu zestárnout neuvidět tě ještě
dovol mi sečíst všechna léta
Možná jako každý stařec, i já
nechce se smířit s posledním odlivem
moře myšlenek i vět nevyřčených
dupe mi po zádech a drtí žebra
prosba je napsaná ve formě „ich“
Zkouším nedýchat zbytečnou historii
pověz proč, proč nejde to tak lehce
opona spadne na konci představení,
taky však čeká na svůj okamžik,
V modlitbách se cítím lépe, přece
Nechci tvoje pěkný slova
jenom pohled očí před západem slunce
nechci tvoje unuděná gesta
jenom mladistvý výdech kouře z cigarety
to bude mi stačit, basta
Naběhlé žíly pod kůží tepou
otcův čas, matčin klid
Božího všeho užívat nelze
budeš-li navždy mi zamčenou tvrzí
pochopím slova „v krutosti zbit“
Každé ráno pozdravím tě jinak
jiným hlasem jinou duší
až jednou zapomenu, pak
vychrtlému na kost řekneš mi:
Smrt Ti sluší!
Dnes od půl čtvrtý zavládl podzim
slunce umí už jenom dlouhé stíny
na zahrádkách ještě dlouhý kouř
mezi stoly kroutí se hravě
Stařenka pokorně ulicí o holi
v každém kroku bolest smrti
dneska ještě chce dojít domů
pohrabat spadlé listí v trávě
Zítra ji odvane krutý vítr
rozpráší v ulicích smutku a nahoty
jako další barevný list
poletí vstříc nové zahradě
poletí bez bolesti
Podzim míchá barvu zradě…
Ještě pořád mám všeho moc
příliš zbytečností pověšených na krku
cítím tu tíhu tu bolest
Zbavte mě prosím všeho
nechte mě uprostřed divočiny
jen s vírou a srdcem dobrým
Pouští nás půjde mnoho…
Deprese noci ( věnováno D.D. )
V nádražní hospodě
čekání dlouhé jako
turecká káva
nepřichází nikdo známý
jen průvodčí odbíhá od piva na perón
potřebuje čůrat?
není mu dobře?
nebo chce jenom odpískat další odjezd
V hlavě hraje hudba, buší
chci křičet ta slova vám všem
aspoň tužkou na papír
tak přijde si pro mě někdo!
Je mi tady fakt fajn
dlouhé pivo, hnusný kafe
nehezká holka naproti
se kroutí jako otazník uprostřed věty
nerozumím tomu, nebo nechci
raději budu čekat dál
Klidně bych čekal věčnost
vědět všechnu tu pravdu Boží
kterou jsi poznal příliš mladý
kterou jsi nechtěl poznat tak brzy
nepřipravený a vzdoru plný
Pršelo do uší, hudba to opakovala
vlaky se rozjely všemu naproti
všichni tam stáli jako kompars
Má to tu někdo na povel?
Byl to takovej deštivej večer
přišel jsi akorát
vypadli jsme do průtrže ničemnýho večera
Nic se nestalo
nic se nepovedlo
Vůbec nic…
Krajinou bez doteků
bez doteků všeho známého
v hlubině morbidních tónů
tónů bezcharakteru nového rána
Budeme umět to slyšet?
V poslední zatáčce před porozuměním
před divočinou lidského citu
cituji nejraději sám sebe
žiju přeci svůj život, Bože
Budeme to umět i zítra?
Každý říká strašně moc slov
topím se v tom nesmyslném bludišti
raději budu ti mlčet celý svůj život
abych ti mohl všechno vyprávět
Budeme ještě umět mluvit očima?
Bohumile Hrabale
zemřel jsi brzo
chtěl bych ti říct
budu mít tu drzost
co tu teď vidím
ještě jsi nenapsal
byl by si nadšenej
Proč si to vzdal?
Zvoral jsi Hrabale
svoji smrt
bytostí ke psaní pořád dost
stačí jenom piva hlt,
vrať se zpátky
najdi most…
Arthur Rimbaud se opil
na svý dřevěný korábce
taky bych to zkusil
v místní hospůdce
Nalijte mi trochu
prokleté generace
nalijte mi prosím
alkoholu více
Arthur Rimbaud se opil
na svý dřevěný korábce
rád se s ním potkám
ve svý slabý chvilce
Bezvodý pisoár
do něj jsem chcal
jak se to ztratilo
mozek se ptal
Bezvodý pisoár
moderní styl
jsem na to zvědavý
když do něj jsem blil
Aphrodite´s Child
Poletovala mezi vyčpělými stěnami
nikdo ji neviděl
byla to víla kouřového hospodského oparu
oblékala se do slov dekadentní kapely
do slov operního pěvce
Poletovala mezi jeho symfoniemi
od baru ke stolu
s úsměvem Panny Marie
Tančí mezi panáky na dřevěných stolech
láká tě do světa svého bizárního štěstí
nikdy ti nepřizná svoji bolest
svými pažemi obejme celý prostor
neunikneš, nikam
Zůstaň a poslouchej
ta neznámá slova, tikot poslední minuty
neznám její jméno, teď už ne
tenkrát se jmenovala Všudetančící
Nelze cokoliv zapomenout
zvoní to v uších, nepoznané
lyrické muzikulum
Barokní krása varhanů
mystický zvuk Hammondek
šeptání starověkých zaklínadel
křížení se duší potajmu
Pozpátku došel bych k tomu domu
bránil jsem se třicet let, bál se
ta psychedelie umí zabít
pohřbít tě šťastného
zmačkat jako papír, vyhodit do koše
Až přespříliš tajemná byla ta noc
ke spánku příliš daleko
nerozuměl jsem tomu rozpoložení
tak daleko od těch očí, rtů
Zvuk trumpet oddálil smutek noci
tři šestky přesně orámovaly příchod rána
co zbylo k pochopení?
Jen zavřené dveře od studentského pokoje
jen pohled do očí
Jen pohled do očí
za zvuku sedmi trumpet
Bylo to dítě bohyně Aphrodité…
V neděli
Trocha australské deprese
na rohu prázdné ulice
červenorudé sukno
lynchovské psychopatie
Takhle v neděli odpoledne?
Domorodé zvuky tónů v uších
obepínají duši svým ostnatým drátem
drsnými strunami kytar
na rohu ulice našel jsem bar
Takhle v neděli odpoledne?
Pustota nedělních ulic města
zahnala smutek opíjet se
dneska přijedou holky na intr
a před setměním potkám venku tvoje oči
Takhle v neděli večer
budu povídat si se mnou
slova nevyřčená házet o zeď
bojím se dát ti odpověď
Takhle v neděli večer!
Řekl Bůh…
Bez krumpáče bez lopaty
kousek po kousku kopu si hrob
rychleji než vyučený hrobař
rychlostí každého nového dne
zítra už bude velký dost
Snad řekl Bůh:
člověče dobrým buď
brzy však zklamal ho, když
uviděl prsatou hruď
Snad řekl Bůh:
buď skromný člověče
podruhé ale zklamal, když
požitek staví nade vše
Bez lopaty bez krumpáče
kopeme každý sobě hrob
vesmír dal nám hlavní roli
však Kritik slova tvrdá volí:
Prohrál jsi život, člověče!
Zvykli jsme si
Zvykli jsme si mít všechno levný
teď v obálce šetřím na chleba
všichni jsme chtěli ňadra pevný
teď už nám sexu netřeba
Zvykli jsme si na tichý nebe
teď křičí z něho strach
smáli jsme se zkouškám sirén
teď často hřmějí na poplach
Zvykli jsme si volit hajzla
nebo k volbám nechodit
nedali jsem si však majzla
teď těžké bude svini krotit
Zvykli jsme si neznat žalmy
bydlet v předraženým bytu
dneska dítě prosí, mami!
pojď se schovat do krytu
Zvykli jsme si na svůj klid
teď tě v noci budí stres
mnoho zbývá v lidech spravit
však umírání není z cest
Zvykli jsme si kolem sebe nevidět
v přítmí své stíny vodit,
sobectví zevnitř mozek leptá
Memento doby do krve zbité
snaží se prodrat k očím všech
přes mrtvé děti, starce, zvířata
Plastická pravda
Ach to Rusů hanobení
smysluplného nic nad to není!
Nezbývá než
Nezbývá než, než říci
jsme na tom stejně všici
člověk zvíře nebo hmyz
Jednoho dne řekne Bůh
kdo jsi živý, no tak zmiz!
Dal bych si jointa
anebo houby
strčím si hlavu do
elektrický trouby
Dal bych si jointa
nebo piko
svlíknu si džíny
svlíknu si triko
Dal bych si jointa
nebo jen pivo
bude mi smutno
bude mi tklivo
Dal bych si jointa
a ženský na tripech
to bude ostuda
tam dole ve slipech
Vánoční
(na nápěv tradiční vánoční písně,
věnováno svým malým dcerkám)
Rolničky, rolničky
zpívá každý dům
Ježíšek je ožralý
vytáh´ celej rum
Rolničky, rolničky
bimbá každý zvon
Ježíšek je hrozný smolař
službu má zas on
Jede na saních
tupě zírá z nich
jestliže se vybourá
zasype ho sníh
Dárky rozdává
hrozně nadává
panebože Vánoce
to je otrava!
tisk:
Knihařství Jihlava, 2023
.