leon caha
.
DENÍK
( skoro lázeňský
aneb
Jak to možná všechno bylo … )
.
.
Sobota, 8.9.2020
Na Hotel Večernice jsme dorazili s pohodou na kapotě někdy před pátou, obsadili raději hned první pokoj u schodů 1.patra, mamka dvacka celá usměvavá vytáhla nahoru i ty nejtěžší kufry na pokoj a potom ji zrazu ranila mrtvice. Její radost sebou pleskla o dřevěnou podlahu pokoje a ztěží ze sebe vysoukala: „Není tu balkon!“.
Chvíli jsme o tom filozofovali, ale Léňa potom ustoupila a neřešila to ( i když nepozorovaně se ještě jednou vypařila z pokoje v naději najít paní ubytovatelku a zkusit to zařídit, ale bezvýsledně ).
Potom to šlo ráz naráz. Pivo, víno, cígo a večeře venku. Mamka dvacka se jen oblizovala. Jako kuličky jsme se skutáleli zkratkou od chaty až do Jánských Lázní. Prošli jsme si rozkopaný lázně a vrátili zpět na pokoj. Blbost, skončili jsme v hospodě na chalupě, pili pivo vínko a relaxovali.
.
Neděle, 9.9.2020
Rozlámaný jak starej chleba jsme vstávali na první snídani. Mamka pobíhala od jednoho plnýho talíře k ohřátým párkům a vajíčkům a nevěděla , co všechno si dát.
Na chlebíčkový tác si naložila od každého trochu, já si taky něco vybral a běželi jsme zabrat nejlepší stůl venku. Kolem nás procházeli zástupy nadšených důchodců, každej čtyři nohy a mašírovali hore. Příliš brzy a příliš nadšeně na náš vkus.
V 9.45 jsme vyrazili na první túru.
Takový menší okruh nad naší chalupou přes Horní Maršov na Lysečinské Boudy. Chvíli nahoru, chvíli dolu. Asi po dvou hodinách jsme nastražili uši jako Hardy a nevěřili. Bouřka! To snad ne.
Hned jsem si vzpomněl na Slovinsko a strach mě rozklepal. Tak ne, zatřásla se mnou Léňa, ať se nebojím a že jdeme. Strach má velký oči, přesněěě ! Za chvíli nebyla bouřka vůbec slyšet. Potkávali jsme docela dost psů, tak je asi jasné, co jsem pořád slyšel. „Hele pejsek, no ale ten je krásnej a jak hezky ťape“. No ťapal krásně, všema čtyřma packama.
Nazpátek jsme tradičně trochu zakufrovali. Neviděli jsme žlutou značku a to hned dvakrát a žlutá nám byla asi osudná i dál.
Došli jsme v pohodě někdy před pátou a v nohách přesných 26 kilometrů. Mamka dvacka to krásně uťapala. Nohy nás boleli oba dva. Ale bylo to pěkný!
Po večeři, Léňa ji zbaštila celou, jsme uložili na pokoj bachory a odpočívali.
Večer jsem se těšil do hospůdky na chatě, chtěl jsem plánovat další trasu a podívat se na počasí, ale……
WIFI! , smradi mladí ji celou požírají a já mám peška. Dědeček noťas se snaží ,stěží oddychuje, ale wifinu dohnat nemůže. Zuřím : „Mládež závislácká !“.
Asi kolem půl desátý najednou Léňa na stole shrnuje všechno na jednu hromádku, nechápu co se děje. Léňa je unavená, musíme na pokoj. Popadnu si svoji hromádku s dědečkem noťasem a jdeme spát.
.
Pondělí, 10.8.2020
Začalo dobře. Na snídani jsme byli o něco dřív a seděli jsme vevnitř, abychom si prohlídli všechny vezdejší osůbky a měli o čem poví..mlouvat.
Vyrážíme na túru zase stejně ve tři čtvrtě na deset autem do Černého Dolu. Začínáme pozitivně a v pohodě. Avšak…..
Hned na začátku jsme dvakrát minuli žlutou značku a vyšlápli si zbytečně pořádný kopec. Tady ještě funguje technika mobilní a vracíme se na správnou cestu. To bylo ale první varování.
(Léňo je všechno OK ? )
Vyšlápli jsme si tři kilometry pořádnýho krpálu, v zádech hřmělo jak o život, v očích strach, nohy kmitaly, Léňa měla jazyk delší než Hardy. V opojné chvíli zdolaného kopce přišla herda do zad.Někdo nám chybí. Já to nejsem, Léňa taky ne, děti jsou doma, Hardy taky. Foťák! Kde je !
Dvakrát prohledanej baťoh skrz naskrz jako na hranicích s buržoázním kapitalistou.
Není. Kde zůstal? V autě, na autě, vedle auta. Léňa neví, je nešťastná, smutná, brečí.
Jít nahoru, jít dolu ?
Vracíme se zpět k autu plni očekávání. Mamce dvacce kmitají z kopce nožky ostošest a za dvacet minut jsme zpátky dole.
Vedle auta není! Nervozita pracuje a už moc nevěříme. Otevíráme auto a ze sedadla se na nás potulně usmívá foťák. Hoví si tam ve svém pyžamu nedbaje našeho stresu.
Léňa je šťastná !
Co s načatým polednem. Hledáme na mapě další jinou trasu. Vyrážíme do Dolního Dvora.
Vyšlápneme si další pruďák až na Tetřeví Boudy.
Tady si dáme hrabalovsko-postřižinské pivo z Nymburku. Obloha hrozí bouří a deštěm. Rychle platíme a odcházíme. Pěkná procházka po hřebeni. Kap, kap, kap…
Začíná pršet. Na mě spadlo asi sedmnáct kapek, na Léňu asi jednadvacet. Hrůzou z rozdivočelých kapek vyndáváme pláštěnky a zahalujeme se do líbivého oděvu. Ty vypadají…!
Srna opodál , která nás takto spatřila zpoza křoviska sebou škubla a dlouhými rychlými skoky zmizela někde za hranicemi v Polsku. Ta už se chuděra strachem nevrátíme zpět za českýma kámoškama.
Kapek přibývalo asi na třiadvacet. No to ne, mamka dvacka uviděla krásnou dřevěnou lavičku i se stolem a bylo rozhodnuto : „Mám hlad“.
Déšť nedéšť vytahujeme z batohu paštiku bučkovku a Léňa v pláštěnce si pomlaskává. A může se pokračovat. Teď už pelášíme jenom z kopce, už je zase pěkné horko. Napijeme se.
Tak ne, kdepak asi zůstalo pití? Mamka dvacka se přiznává, že asi v autě. Zpátky se nevracíme 🙂 .
Těch pár kilometrů dáme bez pití. Dole na nás čekalo auto uvnitř s plnou flaškou .
Nakonec celkem úspěšný den. Dvě túry, nalezený brýle ( o těch jsem vlastně vůbec nemluvil ),
neztracený foťák a návrat na chalupu opět v 16.45 .
Celkem jsme ušli lehkých osmnáct kilometrů.
WIFI zase nejde, smradi mladí ji okupujou a nepustí. Večer trávíme opět v hospodě a je nám fajn.
Léňa se mi později zase pokouší vše shrnout na kupičku, jako že už zase půjdeme. Tentokrát se nedám a objednám si ještě jedno malý. Ha.
.
Úterý, 11.8.2020
Jediný odpočinkový den. Teprve až po desáté vyrážíme dolu do Jánských Lázní. Nejdříve si dáme procházku spojovací cestou do Svobody nad Úpou, liduprázdného a smutného městečka.
Odtud prcháme raději hned zpátky. V Jánských si jako správní důchodci sedáme na hlavní kolonádě na lázeňskou zahrádku. Odpočíváme před další procedurou 🙂 . Odpoledne vyrážíme na Maršák.
Léňa se chce zchladit. Voda je krásná, teplota se skoro blíží teplotě balíčku zmražené zeleniny.
Každý ,kdo tam vleze piští bolestí píchajících jehliček. Jen nějakým dvou magorům ( ale neměl bych psát magor )se zdála voda příjemná. Později jsem zjistil , že to byli dva grónští Eskymáci a jejich tučňák.
Léňa to dala dvakrát, já jen jednou a jen taktak. Pak se všechno hrozně zamotalo, sotva jsme se převlékli a museli jsme zdrhat k autu. Rychle jsme nasedli a frčíme pryč. Léňa se bála ohlídnout, já ve zpětným zrcátku vidím velký děsivý přízrak, co se nám blíží k autu.
Lénin hlad!
Neujeli jsme. Dohnal nás u maxi burgrárny. „Jednou sýrový s sebou, prosím“. Za chvíli si ho mamka dvacka drží na klíně, usmívá se a postupně paralyzuje démona hlad.
.
Středa, 12.8.2020
Zase vzhůru k horskýmu masivu. Černohorskýmu. Vycházíme opět v 9.45, jako vždycky.
Tentokrát šla cesta jako po másle až na vrchol Černé hory. Tady ale fuj!
Zástupy lidí ( hajzli jedni, jak by řekla Erička ) se valí z lanovky vstříc hospodě. Někteří jedinci dokonce v plážových ťapkách. Brrrrr!
Dáváme rychle pivko venku a pokračujeme v cestě dál. Je krásně, cesta ubíhá rychle, tak si túru protahujeme o další menší okruh přes Velkou Úpu. Za Úpou nás přepadne hlad a my přepadáme štangli Vysočiny. S plným žaludkem si dáváme poslední pořádný výstup do kopce.
Na chalupu dneska docházíme trochu později, pět minut po pátý. Celkem máme v nohách dvacet sedm kilometrů a na nohách to cítíme oba.
Po večeři tentokrát usínáme na pokoji, no prostě jsme na hoďku vytuhli. Léňa celá hoří ,asi svalová horečka. Ale dolu do hospody jdeme. No jistěěěě !
.
Čtvrtek, 13.8.2020
Na tuhle túru se těšíme, známe ji , ale je krásná.
Na snídani jdeme trochu dřív, abychom včas dorazili do Prkennýho Dolu. Povedlo se a vycházíme v trapných devět čtyřicet pět. Tuhle cestu si fakt užíváme , je krásně teplo a skoro pořád vzpomínáme, jak jsme tuhle trasu šli před spoustou let s ještě malou Verunkou a Eričkou a později také i s Čamrovýma.
V poklidným tempu dorazíme na Rýchorskou boudu, kde si dáme tradičně pivo. Měli i klobásku giganta, ale odolali jsme ( trochu nás odradila šťavnatost deset ). Nenáročnou cestou , až na poslední asi dva tři kilometry stoupání po asfaltce, jsme došli až zpět k autu.
Trasa měla celkem dvacet kilometrů.
Večer na pokoji proběhl standardně, Léňa na chvíli vytuhla a poté jsme seběhli do hospůdky.
Na wifině zase leží mládež, tak si nemohu zjistit nic, co potřebuju. Jsem naštvanej a vzteklej, zavírám dědečka. Nazdar!
.
Pátek, 14.8.2020
Tak jo. Poslední den. Vyrážíme autem na Pomezní boudy na Léňou vybranou lehkou závěrečnou túru. Během jízdy se po očku snažím najít nějaké neplacené parkoviště, ale marně.
Na horním záchytném parkovišti vylézám z auta, abych se značnou nechutí zaplatil v parkovacím automatu. Stovka. Smířil jsem se s tím. Zamykáme auto , odcházíme a cák…. Spustil se slejvák jako blázen, rychle se vracíme asi deset metrů a zapadneme zpátky do auta. Dost dobrá průtrž.
Koukáme skrze přední sklo na poctivý horský lijavec a přemýšlíme co dál. Po tři čtvrtě hodině nás ten biják za stovku přestane bavit a odjíždíme pryč někam dolů do údolí. Tady neprší. Rychle vymyslíme náhradní trasu a vyrážíme ke skalnímu lesnímu hrádečku. Když se k němu vydrápeme, nechápeme. Vstup zakázán. Šit. Trochu si zanadáváme a pokračujeme v cestě dál. Během cesty opět slyšíme bouřku, ale tentokrát fakt docela blízko. Zase vzpomínám na Slovinsko. Bouřka bude naše prokletí. Mamka dvacka je v klidu, tak nic neříkám . Asi pět minut před koncem cesty začalo znovu trochu krápat. Nejdříve Léňa potom i já oblíkáme pláštěnky jednorázovky.
K autu nám chybí fakt asi dvě stě metrů, když se strhne nová průtrž, nadávám , zuřím a oba promoklí usedáme do auta. Proč to nemohlo vydržet ještě aspoň dvě minutu ? Nechápu tyhle naschvály přírody.
Už od půlky dnešní cesty ( nakonec jsme ušli necelých osm kilometrů ) měla Léňa chuť na smažáka a hrozně se na to fixla. Takže nějaké čekání v autě nepřipadlo v úvahu. „Leone, jeď !“
Vyrazili jsme k nejbližší restauraci, liják sílil a my zaparkovali asi padesát metrů od hospody.
Jenže skrz ten chcanec se nedalo do hospody přeběhnout. Po chvíli se Léňa na sedačce podivně ošívala, nervózně poposedávala, vrtěla se. Jasný, smažák ji vytahuje skrz plechy auta k sobě do hospody. Nejde to. Zuří. Kdo? Léňa i smažák.
Nic naplat , musím nastartovat a zaparkovat auto přímo před vchodem do hospody. Ještě kousek a byl bych v kuchyni. Přebíháme do restauračky, je vyhráno.
Jídlo klaplo podle našich představ, žaludky k prasknutí. Na chatu přijíždíme tentokrát hodně brzo, kolem půl třetí. Chvíle odpočinku a lenošení. Po večeři se musíme jít projít. Jánské Lázně, kolonáda. V budově hlavní kolonády byla diskoška. Nad vchodem visel obří nápis : „Hudba a tanec, je berlí konec“ . Chvíli jsme poslouchali, pozorovali pohyb kolem. Na chalupě jsme jako každý večer skončili v hospodě u piva a vínka. Poslední večer. Ten je vždycky trochu smutnej, ale celá dovolená byla moc fajn ( i bez dětí ? ).
.
Sobota, 15.8.2020
Poslední snídaně, poslední vajíčka ( mamka dvacka ), poslední rozloučení s chalupou.
A teď hurá zpátky za holčičkama. Jsou to už velký holky, ale chyběly nám a těšíme se na ně.
Ale fakt!
A taky na toho našeho lišáka , Pinocchia Hardyho, přece !
Tak čau, zase na jiný dovolený…….
Komentáře