leon caha
Temná ,
ohraničená bílým lemem ,
přes jeho hranu se lámem ,
částí prachu střemhlav strachu,
zbylým zbytkem hodným dítkem ,
trochu se bojím v zrcadle ,
před nímž stojím …
Skládka hnusu I.
Zasedli u stolu Velký Mozky
ke svý hře Na Papeže ,
nekouřili ale nikdy trávu ( ? )
jako David Peel ?
bohužel asi nikdy ….. !
Je možný existovat v tomhle obludáriu,
ptám se za všechny pěšáky té hry
Je možný nechat svý kroky napospas
bezrukým loutkařům ?
Je možný nevidět tak hlasité burácení
propadání se do jejich smíchu ?
Zase žijeme v bunkru, katakombách
vzduch na povrchu je nahořklý
jejich žluč rozlévá se konzistentně
proniká všemi otvory
jako sperma
ukrutného inseminátora
primátora
diktátora
Zase mě bolí hlava,
ta pachuť je jako kladivo,
jako nabroušenej srp Velkého Bratra
Zase mě bolí hlava
díky Vám ,
díky Vám
proRADNÍ NESTVŮRY….
V tom dešti bylo vynucené krásno
kroupy bolely svoji silou
bez poznání času
kdykoliv mohly vytrysknout slzy
kdykoliv mě mohly spláchnout
nesmyslné myšlenky
v tonech archaického dusna
Nebylo vidět modré nebe
nebyly mraky
jen šeď erotické lítosti….
Jestli se objevíš
nedokážu ti říct:
Buď moje kurva tohohle večera
udělej cokoliv v nekonečnosti času a
pak zmiz na pár tisíciletí
ať po smrti nemusím se ti zpovídat
ze svého já…
Slyším rytmus šamanských bubnů
na pozadí zblité reality
chcánkami potřísněného smutkem
nedokonalosti odpoutání se od tíže
zkurvených zásad
Slyším rytmus tepu života
nejde to ztlumit
nejde shodit proudový chránič
a zmizet z dosahu vás všech
Tak prosím bouři
o úder ,
o demolici ,
o zkrat myšlenek kroutících se v křeči neústupného….
Zavonělo starým logrem jako kdysi
všechno jinak zestárlo
lidi kolem jsou jinde
neznám jejich pohledy, jejich slova
jenom ten logr se usazuje pořád tak líně
Musí být hustý
má sílu minulého století
chuť prvních střízlivění
barvu zhroucení nekonečné noci….
Kde je poslední hvězda?
Kde je její kouzlo?
Kam se podepíšeš?
Zhroucení každodenní nutnosti
nemusí uzavřít partii matem
obětuješ svoji královnu
svoji svobodu
svoje poslední sedlo , koně…
Kam se posadíš?
Kde budeš psát?
Kde budeš spílat nekonečnosti
bolestivých myšlenek,
chronickému čekání nového?
Pojď!
nech to v sobě umřít
podej mi to na vidličce,
na těch třech zbytečných hrotech
nech mě se pozřít a já
tě vyplivnu jako novou existenci
bez duše,
jako mrtvolu zkaženého času
Nechám tě bloudit bez navigace,
chcípni si znovu v hovnech lidského soužití
a porozumnění,
no tak už zmiz
Zrůdo zbytečných slov….. !
Nalijeme trochu moku
příložíme , oheň plá
z podazruky duše světa
své konce kruh uzavírá
Z podzrcadla číhá strach
válečná bitva bez kordů
Nepokřtěná Svátosti!
Polibek na kříž! Už jdu…..
Na okna černý sukno
už ani pohled , mdloby zvou
Frankenstein je mrtev
jeho dítě hrdý bloud
Odložme krutost bez vzteku……
Sedě v koutě
chtěl porozumět světu
každý cizí slovo mu v tom ale bránilo
Tak na protest době
nenechal v sobě zabít punkáče
Už se to ale valí
tak na nohy
Na nohy chlapče!
Jsem nakonec na městě kdesi
snad mezi stoly snad mezi běsi
v samotě zavřenej po těle pouta
Asi neukřičím tu bolest….
V neděli u Bobana
vedle schýzy sednul jsem si
no tak smažko nalej
než se schoulím do depresí
Na cár listu čmárá tužka
co je uvnitř musí ven
jsou to jenom tóny dneška
obalený písmenem…
Noční Kolečko
I.
Vlastně si přeju znovu zabloudit
v našich spanilých jízdách
nocí čerstvou teď narozenou
na pojízdném cizím dvoustopém
do patra naší konečné stanice
„Chlapi , já se z vás zblázním
Ještě vám budu hlídat kolo…“
II.
Hlídal…
Vpustil nás střemhlav dýmu
mučivých tónů
tehdy DJ musel hluboko ponořit
své nitro bouřlivým technem
a vysvobodit naše promiskuitní
lehce perverzní přání
Lítaly ruce, nohy se vznášely
prostorem nesmiřitelných pohledů
Kdo nepoguje s náma, sedí proti nám
nekonečně dlouho navzdor ranním hodinám
III.
Budili jsme se navzájem novým drinkem
nepovedenců stíny lámaly se o schody
ty jsi spal, já na záchodcích blil
pak vyhodili nás realitě ptačího křiku,
lidského probouzení, smyslové tuposti
Ty vole, Jendo,zítra
Zkusíme to, kde nám nalejou !
Zapomenuté světlo
Chtěla brát sílu pouze v sobě sama
pokora a smích prý musí stačit
nemoc snad chvíli počká
pan farář se naučí i tančit
Hlavně mi nechte úsměv na svém místě
pokořte příkoří pokorou
v žalmech zpaměti zpívaných
ve slovech vyřčených pod těžkou oblohou
Nechte mi doma kousek místa v koutě
tam chci se schoulit ve svých bolestech
poblíž čehosi co ztratilo jméno
v těch kostelních zdech
kde tančí farář svůj tanec víry
to nekonečné tango zbabělých myšlenek
Můžeme zmoknout,
nevadí průtrž
lidé jsou silní
silní navenek.
Uvnitř jen shořelé chrastí
větvičky plné nalitých pupenců
zapomenuté světlo každý den rozsvěcím
znovu na cestu nám všem
Zbloudilcům!
Chladivá něha stébel trávy
prorůstá skrze nahotu lopatek
neodmlouvá neporoučí
chce se mazlit s něčím masitým
Nevnímám tu extázi
nebo nechci rušit?
S hlavou na zemi
očima zakrytýma prokletým básníkem
Je to revoluce?
A co dneska?
Kdo ještě čte básníkovi vnitřnosti
než je předhodí psům
než je předhodí soudnímu tribunálu
aby je rozdupali mezi písmenka
nesmyslných paragrafů a nenávisti
I bůh miloval ovečky
každou jednu
je jednoduší zamečet na pozdrav
je jednoduší nevědomky být stádo
Budeš mít vždycky vodu
budeš mít vždycky co jíst
ale nikdy nikdo nepomůže Ti žít
poběžíš uprostřed stáda
přesně jako podle navigace
vstříc konci, vstříc smrti
Pak řeknou:
Byl to dobrý člověk
všichni ho měli rádi, byl oblíbenej
Byl ovce.
Šimrání trávy na hradbách
nahota před vesmírem
na očích prokletý básník
řekl svý poslední slovo
Je to revoluce ?
A co dneska?
Je pondělí , kéž by bylo prokletý
aspoň pár prokletých hodin
aspoň jedno prokleté slovo
nechť nakazí všechny ovce….
Tak nějak blíž než jindy
zdá se mi tvé jsoucno
obklopena svými cizími
daleko všech doteků
Do breku je mi.
Tajíš tvář, úsměv
tajíš ze sebe mnoho
však z tebe pochopil jsem málo toho.
Již dlouhé téměř havraní provázky vlasů
hladí šíji očí mých v zorném úhlu
vidím je vyčesané v drdol drzý
sklenička k zemi mizí
budou střepy štěstí
Nebo ze spaní budí smůlu?
Smyčka věčnosti
Budeme si čekat
bičem po zádech
křížit duše slova
neprotínat se
Necháme si bolet
masáž vnitřností
na konci provazu
smyčka věčnosti
Pod bičem zrady ukrutné
jen oči zabodnuté pod kůži
změněné hlasy nepřípustných činů
podoba zvířete zdá se být tak blízká
Jak už je to dlouho
co jsi most spojka brod
jak mnoho kávy vypité
co jsme si prodloužili život zase o jeden
kolik probdělých slz se slévalo
pod bičem zrady ukrutné,
kolika hlasům se naslouchá
býti pak vlastním šepotem ukojen!
Těžko se cesty v novou pojí….
Koutkem oka, vzdechem zrady
smích bolí jako tryzna
jako žena, jako tygr
v přítmí světla bloudí vina
V poslední rozluce boží
písmeno nekonečné stopáže
anděl okatě skládá křídla
provokovat, hřešit
shora zákon hořkost káže
Stádo mozků, divoký příběh
co v tuto chvíli mlčky říci
Ještě jedno! mladá paní
nechte mě tu vybrečet, a
vypusťte z podzámku hladovou lvici
Ať roztrhá na kusy mě!
Smrdí mi z držky
Už asi stárnu
začínají mi vonět kytky
snad se na to těším
Už asi stárnu
vadí mi blitky
když ráno domu táhnu
Už asi stárnu
chci chlastat s mladejma
kámoši jsou příliš staří
Už asi stárnu
žiju vzpomínkama
zima je mi v letním parnu
Už asi stárnu
baví mě chodit pěšky
týrat tělo v horách
Už asi stárnu
smrdí mi z držky –
člověk v nenávratnu!
Hudba v průjezdu
Asi je lepší si pustit hudbu
v průjezdu
počkat tam až skončí
až se změní
hnusnej vzduch…
Sakramiláčku
Podťali nejvyšší strom
podzemního bludiště
jeho větve nemilosrdných tónů
propleskují naše ohnuté hřbety…
Narovnej se
Tanči
No tak, tanči !
Andělé byli příliš nízko
pohyb jejich křídel
zachytil nitky tvojí fantazie
Kam tě nesou?
Kam ukryli tvůj krvavý prstoklad?
Snad Marilyn doprovodí
tvoji dlouhou duši
skrz holubí dvůr
Vylezeš ještě na ten nejvyšší komín?
Vypiješ ještě flašku rumu na ex?
Prší, prší dál
Proč jsi to vzdal!
Kiliáne…
Filipovi T.
Seděla tam s dlouhou cigaretou
na krátkém hrobě
s duší k tobě
pláčem v sobě
Aspoň chvíli tvojí cestou…
Aspoň chvíli na tvé nové cestě
obláček kouře
zve všechny oltáře
buďte s ním zadobře!
Pod lípou zní rozpustilé žestě…
Pod lípou bolí tvoje sbohem
nedám Ti spát
Tvůj prstoklad
budu řvát ..
naposled s Filipem !
Filipovi T. ( II. )
Cesta k poslednímu Sbohem
proudila skrze tvoje slova
oblakem dýmu
k radosti mýmu
tak prosím tě, Bože
ať je to nekonečná plavba …
Nechci dostihnout ten smutek
nechal jsem mu náskok
už na začátku
jenže v tom zmatku
kroky se hnaly
zachytit vůni mrtvých kytek …
Tak prosím ještě chvíli
zůstaň vedle mě černá
pomoz mi odemknout
ten konec
na trávě uprostřed vnitřního sténání
na trávě tak blízko
…….. blízko Jeho cíli !
Budu ti brečet ten dopis
v podřepu skrze tvou duši
hlasem klidným
skrze tu bolest
na rozcestí cest,
děkuji za smích
nejsme jeptiška , nejsme mnich…
Řekl jsi vstaňte a tančete
dlouho a zběsile, jako já
drancoval krví klávesy
zaprášených pián,
zahulených klubů …
Dlouho jsem se vracel od Tebe zpátky
přes bolest břicha, přes hloupý zkratky
už klidný vedle tebe
námořník nebe
podvečer smutný
vůní poslední cigaretky …
Na stole zůstal mi po Tobě
karamelový oplatek ke kávě
ale to je málo ! , křičel jsem
kdovíkomu do oken,
měl jsem ti ho přinést
položit na palubovku kovového oře
tak dojeď , prosím , dobře ….
Schovám ti oplatek ten
je tvůj, dneska i za týden
budu bránit jeho křehkost
vydám se ti na milost
jestli ho sním … 🙂
Budeš tančit v bílých martenskách
k podiu čelem, ke všemu zády
tvoje martensky a moje glády
křížení nohou, křížení cest
křížení v modlitbách ….
Vypiju tu kávu na tvůj nízký tlak
kopnu tam panáka ať je ti líp
nechci aby se ti motala hlava
ni včera ni zítra tak
Tak asi mi nikdy nevěř,
poslouchám Vojáky
už zase , už zas …
Jako droga je ta zvěř
nech bodat bodáky
v ušní maz
Už X-let zpátky
nosím tvůj příběh
možná skrze filipa velikého
v červených zdech
v nenuceném tichu
tvých dráždivých slov
já činu mdlého
nenajdeš pravdu v pravidlech …
Odjíždíš,
Už ani náhoda mi nepomůže,
Pohltí tě síť času a kilometrů,
Na podpatkách budeš se procházet cizími ulicemi,
Nepotkám tě na konci žádné z nich
Bude to slepé hmatání ve tmě,
Jak dlouho?
Jak dlouho pod děravým okapem
bude stát moje tělo ?
Jestli si vzpomeneš,
přestane pršet,
Do dálky zakřičím, děkuji!
Děkuji za ten sen, co v ústech zůstal mi ….
Doteky jako výběr z hroznů,
pohledy mluvící stejnou řečí,
dva různé příběhy
naproti sobě sedí,
co byla by slova bez
mlčení do očí…
Doteky jako výběr z hroznů,
polibek na mladý ret
Dva lidé řekli si,
Budeme navzájem
sebou se opíjet…
Byly by to naše stěny
Byly by to naše stěny
stoly i záchody
Byla by to naše hospoda
Byly by to naše výkřiky
nesoucí se hřmotným hlaholem omladiny
Pořád dokreslujeme
místní ovzduší
Jsem tu
Ty vždycky taky
Pořád chlastáme do úpadku tolerance
Seru tvoje opilé ego
Omezenost mého zpitého nitra
zase sereš ty
Všechno je v pořádku
Jako vždycky
Jako dvě osiny
v prdeli některých homosexuálních
buzerantů starostovic obrazu
Byli jsme málo anarchičtí
Byly jsme málo punkáči
Byli jsme málo drunk
Byli jsme málo kreténi
Byli jme málo živočišní hovada
Byli jsme málo….?
Nechoď na mě s filozofií
i když miluju její doteky
Nenech mi zapomenout
sebevražedný sklony
Pořád miluju jejich zápěstí
a zmodralý krk
Já nepohodím malířský stojan
do kouta galerie tvého srdce
A nedám lišce dobrou noc
Letadlo čeká,
Nikam se neletí……….!
Chci jednou procházet se
ulicemi lidského svinstva
vychrtlý na kost,
bez příčiny
dalších myšlenek…..
Došli jsme až k hrobu
v polovině cesty nevím čeho
na konci Jeho touhy
na začátku nových tónů
chvělo se bez doteku tvoje tělo
Došli jsme až k novému
vsedě mlčky s cigaretou
už nevím co jsi říkala
co jsi vyprávěla vzpomínkám
V bibli najdu tě svatou…..
Hluboko nad povrchem
rozechvělých pocitů
bázně trudomyslnosti,
ve vypité kávě kousek
jsoucna dnešního
zdobí stěnu šálku,
hranici její nerozlitelnosti
Maluje obrazy vnitřního dění
usazuje kousky
své stinné přítomnosti,
a s proudem tekoucí
horké vody
odchází potrubním tunelem
vstříc ostatnímu marastu
a hnusu lidskému …..
Kreslím dokola tvoje slova
nebojím se svítání
nebojím se nekonečnosti
Přijdu si pro tebe znova
možná za spoustu dní
možná za chvíli, Výsosti !
Sedmdesátý šestý kafe neseš mi
pod zrzpunk účesem
pod tíhou všední objednávky,
nedodá klidu zdrhovadlo krátké
na pozadí smutného večera,
na houbách, na tripu
zvyšuju dávky !
Hospoda plná prázdných těl
lehkým krokem pluješ po hladině
Vždycky najdeš břeh …
Vlastně nikde nechtěli moji bytost
tvůj provokující smích
byl to boží horký čas
proplétat se prázdnými ulicemi,
architekturou bezcitné vlídnosti
hledáním nonstop parkoviště
pro opuštěné,
jen slova zněla jako harmonie
jako náruživý orchestr
bez dirigenta
Napůl z duše svlečený
kousek od příboje
bez chutě návratu ostražitostem
člověčího pachu,
nenech mě padnout na hubu,
nenech propadnout naše
myšlenky v temnotě svítání
V kouři poslední cigarety,
posledního úderu tónem do života
řeknu sbohem a
řetěz propojení asi nefunguje….
Dneska nikdo neumí být sám
řvát a brečet sobě do duše
Dneska nikdo neumí
milovat ( Tě ) jako já , tiše !
( milovat tiše, Tebe ! )
To kafe ti vypiju
sním oplatek
Přijdeš?
( Dřív než se opiju ,
než dám si crack )
Dneska mi život spláchl duši
nadšení radost pocity
plavu si kanálem do stoky
zavře se hladina
bez jediné bubliny
bez jediného nádechu…
Dneska mi život řekl co si myslí
sklopím hlavu i hřbet
ten proud je příliš silný
zůstanu potravou na dně
bezcenný plankton, hovno
zežerte mě
nechci zpět….
Těšil jsem se na trýzeň
čekal smutek zakořeněný v nenávist
tušil atentát na začátku zimy
V obrazech naděje
v gestech kde se nedá číst
jako poutník lidské viny
Těšil jsem se na bolest
na řečiště mnoha pocitů
nenech to chvění vysypat holubům
Řekni mi zítra už nezkoušej
nezkoušej umístit slova
hodím je hladovým lvům
Stejně je nechám proplouvat vesmírem….
.
tisk: Knihařství Jihlava , 2013