Zadov, Šumava 2022

1.den – sobota 13.8.2022 – začínáme

To miluju!
Sobota dopoledne prvního dne. Balení, zmatky, nezapomenout doma děti a pesana.
Jednička, auto ztěžka zabrumlá, ale rozjede se. Dovolená začíná. Hory, třeste se!
Cesta stejná jako vždycky. Tu objížďka, tu čůrání, na zadních sedadlech rachot. To je v pořádku, to jen holky a pes zápasí o své zasloužené místo a pohodlí.
K odpolednímu zpozorujeme před sebou první křivky šumavských kopečků.
Máme čas na trochu kratochvíle. Pardon, Kratochvíle, tedy ten zámek. Kolem dokola vodní příkop, nádherně upravená zahrada, ale zahradníkem není kozel. Ale střihoruký Edward. Takhle krásně
neostříhá túje ani Bartoška. Po břehu se majestátně s hlavou vztyčenou prochází párek pávů.
Bílý a barevný. Takto zblízka jsem je nikdy neviděl. Nádhera. Tady má pýcha své oprávnění.

Celá zahrada je osázená zakrslými jabloněmi, trhat jablka můžeš i ze dřepu.
„Netrhejte je“, ozve se ve mně Adam, ale z pohledu historického čekám nějakou zradu.
Tak asi dobrý.
Vracíme se k autu, abychom pokračovali blíže vstříc horám.
„Tatínkuuu!“, ozve se příliš familiárně, ale spíše šibalsky. „Podívej!“. Otevřená kabelka mé drahé polovičky v sobě hříšně ukrývá jablko ze zámecké zahrady. Jsem podveden, stejně jako Adam Evou. Čekám trest shora. On přijde, jen těžko říci kdy.
Šlápnu autu na krk ve snaze co nejrychleji opustit hříšné místo, jako že se nic nestalo.
Zachránit nás může jen pokání a myšlenky na našeho lidského duchovního velikána.
Parkujeme uprostřed Husince a míříme k domu jeho nejznámějšího rodáka.
Čeká nás film. Není to celovečerák, ale dovídáme se spoustu zajímavého. Paní v pokladně měla pravdu. Je až fascinující vidět, jak se dříve bydlelo. Malé těsné místnůstky a přitom duše plná květnatých a vzletných myšlenek. Hodně předešel dobu. A zaplatil za to. Jeho tělo na ohnivé hranici budiž nám studnicí síly nebát se kdejakýho sobeckýho hajzla a křiváka.
Šumava v plné kráse. Zadov 31. Nádherná chaloupka, penzion, hned u lesa.
Naše bydleníčko na pár blízkých dní.
Vybalování je opruz, ale znamená začátek pohody a volna.
Jdeme se ještě projít kousek od penzionu k prvnímu rozcestníku a potom hurá na véču.
Jídlo super, bytná klasická horská žena od rány. Jen točený pivo nemá a obsluha večer končí kolem půl devátý. Smiřuju se s tím celkem rychle. Nevadí. Čeká nás společná rodinná dovolená.
Poslední?!

2.den – neděle 14.8.2022 – první výšlap (19 km)

Řekl bych skoro tradičně vyrážíme první den na túru přímo od penzionu. Hafan je ještě nadšenej.
Nožičky mu kmitají, ocásek nahoru a všude spousta nových pachů. Přes horu Přilba se dostaneme kousek od profláklé Kvildy, kde se holky těšily na roztomilý bufet uprostřed luk „V mechu a kapradí“. To ale začíná pršet, ťapeme rychle, ale i tak nás kapky dohání. No nic. Rukama šmátráme na dně batohů a lovíme nádherně střižené umělohmotné módní kousky. Pláštěnky. Sluší pánovi!
Kolem stáda krav a býků

s nepříčetnými pohledy (Léňa se trošku bála) se tiše proplížíme až k vysněnému bufetu. Zavřeno. Verča se skoro rozbrečí a chytá trochu hysterák. Je ještě malá, v jednadvaceti letech zaskočí človíčka cokoliv 😊 !
Již skoro bez deště dojdeme k šumavskému koloritu, slatím. Tentokrát Jezerní slať s krásnou vyhlídkou. I chlupáč na ni vylezl, ale dolů to odmítl. Ještě že má Eričku. Zachránila ho svým náručím a snesla pokorně dolů.
Přes nádherně rozlehlé traviny a louky Horské Kvildy již za slunečních paprsků docházíme na rozcestí, odkud se vydáme zpět přes Zlatou studnu do penzionu.
Nikde moře, nikde oceán, přesto Verče pod nohama rodí se hrozitánský žralok a jeho tlama požírá její prsty i patu. Ty kráso, takový pohorky za několik tisíc a jak si na nás otevírají hubu!

Použijeme záchranou izolepu a Verča s pomocí boží dojde až do penzionu. Ještě že má náhradní boty. Hory se neruší!, za chvíli pokračujeme.
Teď ještě večeře, nějaký pití, společenský hry a hlavně pochvala Hardymu, jak to krásně uťapal na svých malých nožkách. To je šikula!
Pašák!

3.den – pondělí 15.8.2022 – nejen kolem Vydry (18 km)

Dnes po snídani musíme použít přibližovadlo. Dojedeme do Horské Kvildy, pokorně zaparkuji na placeném parkovišti, automat zblajzne stovku a já si vlastně uvědomím, že stárnu. Dříve bych projel klidně dvakrát celou vesnici, abych našel nějaký zdarmaplácek k zaparkování.
Krásná luční pláň, horko a pomalu si to kráčíme přes Zhůří na Turnerovu chatu. Snažíme se jít pomaleji hlavně kvůli hafounovi, a nejlépe po stinné straně. V půli cesty uslyšíme v dáli hrom a začíná panika. Tak nějak všichni máme z bouřky respekt. Zahřmělo jen párkrát a celkem rychle jsme dorazili na Turnerovu chatu. Chata přímo na hlavní cestě kolem řeky Vydry.
Čekali jsme mraky lidí, ale k našemu milému překvapení si nacházíme jeden volný stůl a máme si kam sednout. Stejně jako u našeho, tak i skoro u všech dalších stolů polehává tu větší tu menší hafan. A není slyšet žádný štěkot ani vzájemné vrčení.
Holky si daly něco malého k jídlu, molekuly kyseliny se zasytily, já s Léňou tradičně aspoň pivo a vychutnáváme si pohodu pěkného dne.
Po menším odpočinku míříme podél Vydry na Antýgl.

Tak to jsem přesně čekal! Na několika přístupných místech lezou holky do řeky, skáčou po obřích kamenech a před očima se mi mění v ty malé hravé holčičky dětských let. Snění mi ukončil pohled na jejich pózy při nekonečném focení jako do nějakého bulvárního módního časopisu.
Přiznávám, když tu není kvantum lidí, je tu krásně. Přicházíme na konec cesty, na Antýgl, rychle obsadíme lavičku se stolem ve stínu kraje lesa a chystáme jídlo pro hafana. Má toho už taky dost, a pořádnou misku masa si zaslouží. Tak dobrou chuť, chlupe!
Zdálo se všechno v pořádku, když tu najednou přišel trochu šok. Někdo přepadl náš batoh a všechno jídlo je fuč. Vypadalo to tak na dvacetičlennou tlupu šumavských pohádkových loupežníků.
Chyba, vysvětlení je prosté. No to byla Léňa! Naopak, hlad přepadl ji, a tak se obsah batohu hodně ztenčil. Zasmáli jsme se, holky si tradičně z mamky utahovaly, zabalili zbytky do batohu a vyrazili dál. Zpět k autu na Horskou Kvildu.
Na penzion přijíždíme celkem brzy, někdy před pátou. Máme hroznou chuť na kafe.
Sedíme na balkóně, popíjíme černý mok a relaxujeme. Hárdíkovi tlapičky odpočívají taky a on sám vytuhnul uprostřed místnosti. Je úplně hotovej, ale šťastnej!

4.den – úterý 16.8.2022 – Borová Lada a okolí (10 km)

Jednoduše řečeno odpočinkový den. Hlavně kvůli hafounovi. Možná to moc řešíme, ale on si neřekne a stejně vždycky bude ťapat s námi, unavený neunavený.
Kolem desáté odjíždíme do malebné vesničky Borová Lada. Náš dnešní hostitel. Tentokrát už pátrám jako za mlada a za chvilku si spokojeně parkuju zdarma za nějakou odlehlou bytovkou.
Nejprve vyrážíme na místní soví voliéry. Nic takového zatím neznáme.
Áha, psi dovnitř nesmí, ale Hardyho vyčítavý pohled neobměkčil Lénino srdce. Mají tu totiž pro hafíky připravené zamykatelné kotce. Huuustý! Tak to teda nevím. Léňa zajistila klíč, šup tam s ním a čekej! No, povel zněl asi štěkej. Náš psí vězeň dává jasně najevo, že s tímto nesouhlasí a snaží se to vykřičet celému okolí. Holky se vrací jako první z prohlídky a vysvobozují to malé chlupaté neštěstí z klece. Já s Léňou pokračujeme v kochání se nočními ptáky. Objevit je není jednoduché, maskují se v křovinách a skaliskách. Několik jich ale vidíme. Jsou krásní a jejich pohled opravdu moudrý.
Necháváme sovy jejich dennímu spánku a cestou ke známému kempu Zahrádky se zastavujeme u kapličky sv. Anny a křížové cesty. Kaplička i cesty jsou nově vybudované, komunistům tenkrát vadily. Křížová cesta s jednoduchými malbami historické události má svoje jedinečné kouzlo.

Připomenout si pár hodně vzdálených událostí není na škodu. Někdo za nás ten kříž opravdu nesl až na kopec, skonal na něm, ukázal cestu víry. Jakékoliv víry.
Dál musíme po rozpálené silnici, to se sakra nelíbí Eričce. Zuří, prská, vzteká se. Jdeme.Asi po dvou kilometrech přicházíme do kempu, který asi před třiceti lety testoval moje mládí.
Kemp vypadá pořád dobře. Vydržel. Cestu zpět objevujeme kousek pod kempem, přebrodíme přes jednoduchý most dvou vtipných inženýrů a po krásné cestě se vracíme do Borové Lady. Pokračujeme rovnou na Chalupské slatě. Dosti profláklé v této oblasti. Lidí násobně přibývá, dřevěné chodníčky jsou příliš úzké, brzy někdo skončí v rašeliništi! Na konci cesty se vynoří nádherně rozlehlé rašelinové jezírko a výhled do okolí. Trochu se zasním, vidím před sebou veliké přesličky, listy kapradin mě ošlehávají přes tváře, drobní i velcí ještěři se prohání kdesi v dálce a křik pravěkých ptáků přelétá přímo nade mnou.
Vracíme se zpět, spěcháme, lidská masa houstne.
Au, au, Hárdyho úpění vystraší nás i pár citlivějších okolo. Jeho pacička uvízla v mezeře dřevěného chodníčku. Bereme ho do náručí, bude to dobrý.
Na odpočinek se těšíme do místní oblíbené hospůdky Černý vlk. Super jídlo, velké porce, hafoun se cpe taky. Zvedá se nám těžko, holky chtějí koupání, tak míříme pěšky k nedalekému místnímu koupališti. Skvělý kanadský žertík se jmenuje vodní nádrž pro hasiče. Zarostlá. Koupání nebude.
Odjíždíme z Borové Lady vstříc jinému rybníku. Tady chytá Hárdy hysterák, štěká, kňučí, do vody nechce a bojí se i o holky. Musím to sním přetrpět v lesíku pod rybníkem, kde nikoho nevidí. Olejová koupel v mastné vodě netrvá dlouho a za chvíli parkujeme před naším penzionem.
Všechny holky vytuhly v posteli, hafoun s nimi. Sedím osamocen na balkoně, popíjím pivko a přemýšlím o ničem.
Pohoda!

5.den – středa 17.8.2022 – Prášilské jezero (18 km)

Nejhezčí den, nejhezčí túra. Taková je naše představa.
Hodně brzy po deváté, ihned po snídani, vyrážíme autem celkem daleko do Prášil. Parkujeme před restaurací místního vtipálka-vrchního, bereme batohy a už kráčíme směr Prášilské jezero.
Jde se krásně, slunce zasazuje naše kroky do svých paprsků, chlupáče se snažíme držet ve stínu.
Celkem rychle dorazíme ke břehům horského jezera.

Musíme dát větší odpočinek hafounovi i nám, kocháme se jezerní hladinou, okolními zalesněnými kopci i obyvateli jezerního království – kachnami. Chytla mě fotografická vášeň, kachny jsou strašně fotogenický, ale neposlušný. Takže očekávaný výsledek nikde.
Krásná cesta pokračuje až na horu Poledník se starou vojenskou rozhlednou, kamennými zdmi a rafinovaně jednoduchým bufetem. Holky šly na rozhlednu, s chlupem čekám dole. Já pívko, on svoje masíčko. Čekáme. Potom si všichni dáme něco dobrýho, trochu vytrávíme a ťapeme dál.
Už jenom z kopce. Přes Bývalou rotu přicházíme k Frantovu mostu s panelovým brodem přes řeku.
Tady Hárdy překvapí hlavně sám sebe, vběhne do řeky za holkama a prochází se vodou po betonovém dně. Vždyť se vody bojí!
Spolkneme něco malého z batohu, posedíme u řeky, poklábosíme s příchozími a poklidným tempem mizíme směrem zpátky do Prášil.
Po páté odrážíme náš povoz z parkoviště zpět na penzion. Uťapánek Hárdy toho má fakt dost a totálně vytuhne ihned na pokoji. A my musíme za chvíli na večeři. Krásně unaveni a hladoví.

6.den – čtvrtek 18.8.2022 – kde začíná Vltava? (16 km)

Odpoledne hrozily přeháňky, ale kdo tomu věří?!
Musíme autem přejet do Kvildy, a tady začínáme. Parkoviště nacházíme hned, tedy to placené.
Zkoušíme popojet, štěstí si však vzalo dovolenou. Tak jo, v automatu zacinkají neradostně vhozené mince, lístek za přední sklo a jdeme.
Asi po čtyřech kilometrech se před námi objeví pramen Vltavy, symbolická studánka plná drobných penízků.

Vhodíme taky pár drobných pro štěstí, ve stinném přístřešku dáme napít pesanovi a pokračujeme. Nejjižnější místo dnešního pochodu v sobě skrývá rozsáhlé louky a pastviny a nechá si říkat Bučina. Dáme si oddych v přenocovací oboře pro zbloudilé časem, hned vedle hygienických toiek. Ale chutná nám i Hárdymu. Mňam, hlad zažehnán.
Nechce se nám zvedat, ale každá cesta má svůj konec a tam musíme dojít. Těsně před Kvildou odbočíme na naučnou stezku, na chvíli se tak vyhneme neustálým promenádám cyklistů. Cesta se mění z fádního asfaltu na lesní cestu. To Hárdy hned pookřeje. Cesta vede až k restauraci na okraji Kvildy. Cože? Černý vlk? Zase?
Jo. Tak si tu dáme pivo limo vodu a zamíříme do centra. Holky tu chtějí shopovat 😊.
Nakoupí pár maličkostí, v místní pekárně úspěšně ulovíme nějaké buchtičky a rychle k autu.
Na penzion přijíždíme něco před pátou.
Léňa a Verča jsou drsný, plavky na sebe a hups do bazénu u chalupy. Hárdy prý do vody nechce, stačí mu koberec našeho pokoje, rozplácnul se a spí.

7.den – pátek 19.8.2022 – konečně cukrárna (7,5 km)

Další odpočinek vynucený počasím. Od rána zataženo, déšť hrozí každou minutou. Po snídani raději hned se vydáváme na nedalekou rozhlednu na bývalém skokanském můstku Churáňov.
Holky se nebojácně vrhají vzhůru útrobami můstku až na horní nájezdovou plošinu skokanů.

Já a pes nejdeme, je to strašně vysoko. Věrně čekáme dole.
Po sestupu dolu se jdeme ještě projít přes churáňovské okolí, dokud neprší. Procházíme kolem nádherných malebných chaloupek, většina z nich slouží nyní pro ubytování.
To už ale holky neodbytně škemrají o slíbenou cukrárnu. Nachází se pár metrů nad našim penzionem, každý den tady u ní bylo narváno. Je tady vyhlášená. Cukrárna Ella.
Kafe už potřebujeme všichni a k tomu samozřejmě dortík. Výbornej. Co výbornej, vynikající!
Dnes odpočinek střídá procházky po okolí, které ukončí bouřka a liják kolem čtvrté odpoledne.
Co tedy zbývá. Balit. Fuj!

8.den – sobota 20.8.2022 – rozloučení s dovolenou

Poslední den je na každý dovolený jako přes kopírák. Snídaně už nikomu moc nejede, všechno je ve spěchu, odjet je potřeba vždy celkem brzo. Kdyby šlo tyto dny nějak přeskočit.
Smutný byl i pesan. Dnes už neviděl svoji dovolenkovou lásku Ritu, krásnou černou fenku, na kterou se tady každé ráno těšil, běhali tu spolu po celým pozemku, škádlili se, prali se, ale vždycky v dobrým. Napěchovali jsme tašky a batohy do auta, naposled si prohlídli nostalgicky pokoj a rozloučili se s drsnou, ale příjemnou horskou majitelkou penzionu u Valdeckých.

Hárdy moc do auta nechtěl, ostatně my taky ne.
Konec sentimentu.
Něco skončilo, tak snad zase něco začne. Něco pěkného.

Holky, hafane, pojedete zase?