leon caha
NEMÁ BOTU
(zápisky z hor
aneb
psovi v patách)
Sobota, 30.1.2021
Všechno bylo vlastně zbaleno a připraveno, a přesto byl ráno zase takovej zmatek.
Nevím, proč je to takhle pokaždé.
Honem ještě upéct buchtu, ať ji pěkně musíme vézt s celým plechem, nandat půlku bytu do kufru auta, pětkrát to přeskládat, abych nahoře ještě objevil další tři plný tašky, před barákem kolem auta chodí jeden čumil vedle druhýho, aby se náramně bavili, a když přidělávám lyže na střechu začne padat sníh s deštěm tak, že vodník je proti mně suchozemský tvor.
Celej zlitej se běžím rychle převlíct na cestu a vyrážíme.
Celá rodina a pes.
Tak jo, jedem.
Přední sklo imrvére zablácený, stěrače makaj naplno a cesta celkem ubíhá. Benzinka a wécko je nutností pro nás i pro psa. A ještě prosím čtyři kafe z automatu a taky dvakrát párek v rohlíku za cenu celého menu . Ale párek je boží a bageta taky.
Tak dobrou chuť !
Přijeli jsme celkem brzy, auto jsme museli nechat dole pod chatou, ledovka nahoru se nedá vyjet.
Všechny kufry a tašky taháme do kopce na saních.
Chata Orlík je super.
Vybalit se, nutný kafe a tradičně ještě vyrážíme na průzkum okolí. Trocha toho bloudění není nikdy na škodu a holkám by to chybělo. Ale nedělám to schválně , jenom ty mapy někdo špatně kreslí 🙂 .
První noc trochu horší, hlavně pesan se nemohl nikde uvelebit, nechápal, proč nejsme doma,
ale v týhle divný boudě.
Neděle, 31.1.2021
Ráno jako každý jiný. Po snídani a kafi příprava na tůru. Hafanovi holky navlíkli botičky
( proti zmrazkám mezi polštářkama ) a vyrážíme trochu naslepo vstříc vrcholkům. Trasu jsme trefili dobře a za chvíli se dostáváme z hlavního střediska různě velkých penzionů a hotelů na osamělou cestu.
Konečně bez lidí. Tak ne, proti nám se řítí nějaký slonopes a vrhá se na našeho Hardyho. Ale v dobrým. Náš bembela se trochu bojí, uskakuje a přitom ztratil jednu botičku. Máme ji. Musíme ji nasadit trochu lépe. Šlapeme dál krásně zasněženou krajinou, jasno, slunce, bezvětří.
Po cestě neustále slyším : „Má botičku?, má všechny botky?“ a všichni neustále koukají psovi na nohy jako nějaký úchyláci. Překročíme dvě opuštěný sjezdovky a dostáváme se na sáňkářskou dráhu, kde se člověci vyrojili jako vosy. „Jak by tady bylo krásně , kdybych tady nebyly ty vosy“, pomyslel jsem si, ale mlčel jsem. Na mezivrcholku jsme vybalili bufet a pěkně po česku hrábli do zásob. Odnesli to nějaký sušenky, tatranky, trochu teplého čaje z termosky, utřít pusy od drobků
a jdeme dál. Vyšplhali jsme skoro ve frontě covidových turistů až na vrchol ( chata Slaměnka ). Tady si holky chtěli projít stezku v oblacích a já s Léňou a hafanem jsem zůstali dole u chaty.
Výdejní okýnko fungovalo, ale fronta tam byla děsivá, všichni se na sebe mačkali a rouška nebyla vidět žádná. Nejsem moralista, ale toto mi vadí. Vzdal jsem to a dojedli jsme zbylé zásoby.
Holky si užily nebeský výstup a krásná panorámata. Pesanovi jsme na cestu zpátky sundali botičky, ať si trochu užije sněhové zmrazky.
Zpátky k chatce jsme sestupovali po sjezdovce, omladina sjížděla kopec na lopatě ( střídali se ) a nejvíc nasratý z toho byl náš bembela Hardy. Neustále na holky štěkal a nechápal na čem to jezdí.
Na chatě hrozný hlad, honem si naprat žaludky a odpočinek. Našlapali jsme asi dvanáct kilometrů sněhem.
Večer klasika, televize, hry. Holky i učení. Klobouk dolů.
Pondělí, 1.2.2021
Dneska vyrážíme na běžky. Počasí zatím vychází, zase je jasno a slunečno, na rozdíl od předpovědi.
Čekáme, až teplota trochu stoupne, aspoň na minus pět a před jedenáctou vyrážíme.
Posuneme se kousek autem na nástupní místo na běžky, kde začíná strojově udržovaná stopa.
Jde se krásně, nikde nikdo, jenom sem tam sjíždí nějaký běžkař proti nám dolů. Poctivě uskakujeme, abychom uvolnili stopu a hlavně si hlídáme psa. Přesto se mu podařilo nechtěně vběhnout jednomu rozjetému maníkovi do cesty, ale pár úhybných manévrů v kombinaci s baletem na lyžích zachránilo akrobata před držkopádem a našeho bembelu před rozpůlením.
Dál pokračujeme v klidu, stále tedy s jedním psem, až k přístřešku Vilemínka. Krásnej slunečnej plácek a z batohu přehršel rukou loví cosi k snědku. Po uspokojení žaludku a zahřátí těla horkým čajem pokračujeme ve stoupání. Po chvilce se strojově upravená stopa mění ve stopu přírodní a chůze je trochu horší. Vedle stopy je dost hluboký sníh a hůlky jsou spíše přítěží. Eričce tady dělají
při stoupání lyže trochu problém a po krátkém vystoupení ekvilibristiky na dlouhých dřevěných prknech spojené s uměním pádu a vzestupu se konečně objevil kopec dolů a my začínáme pomalu sjíždět. Do Hardyho jako by střelili a nutně musel běžet hned za prvním sjíždějícím.
A štěkal. Po pár lavorech do sněhu a doprovázeni neustálým štěkotem jsme postupně sjížděli až dolů. Těsně před koncem sjezdu se ve předu od ujíždějících holek ke mně s Léňou nese ohlušivé: “Nemááááá botůůůůů“. Oplácím stejným křikem: „Máme jííííí“.
To bylo málo.
„Nemááá botůůů“, další pokus holek. “My ji máméééééé“, zkouším znovu a asi úspěšně.
Léňa si totiž při sjezdu všimla ve sněhu podezřele známého objektu. Botička.
Tak jo, hafan nebude chodit bos.
Po chvíli docházíme k autu a vracíme se zpět na chatu.
Naťapali jsme asi 13,5 km. Bylo to fajn. Nohy i lyže vydržely.
A zítra si dáme jen lehké procházky, jasný ?
Úterý, 2.2.2021
Tak opravdu, venku je hnus, mrholí až prší, zataženo všude kolem.
Toho využíváme a dopoledne jdeme šopovat. Místní jediný konzum je skoro na druhý straně vesnice. Po snídani tam vyrážíme všichni. Cestou si všimneme několika opravdu nádherných starých architektur, jak nádherně opravené staré větší chalupy, tak velkolepého statku .
Asi po půlhodině jsme u obchodu, nakoupíme ( neměli rohlíky, museli jsme si je objednat na další den ) a v poklidu ťapeme zpátky.
Na chatě se tak různě poflakujeme počasí na truc, ale vydržíme to jen někdy do odpoledne.
Po druhý dnes vyrážíme ven, tentokrát si prohlédnout nástupní místo pro běžky na další tůru.
Na chatě zůstala jen Verča a zkouší si cvičně udělat maturitní test z češtiny. No jo, do školy se sice nechodí, ale maturita se blíží.
Jedeme do Horní Lipky, kde úplně na konci obce je menší parkoviště a začátek stopy pro běžky.
Tady Erička našla krátkou cestu na hranice s Polskem a strašně se tam chtěla podívat.
Vylezli jsme do prudkýho kopce plnýho sněhu a potom ještě kousek jdeme po vrstevnici.
A byli jsme v Polsku. Přešli jsme hraniční čáru a co se nestalo.
Jo, přesně. Nestalo se vůbec nic.
Zklamaná Erička si aspoň fotí hraniční kameny s nápisem PL a nějaké cedule.
Zpátky k autu jdeme stejnou cestou a jedeme zase na chatu.
A pokračujeme v lenošení.
Středa, 3.2.2021
Vstáváme trošku dříve než jindy. Léňa jede ještě ráno nakoupit objednané rohlíky a další drobnosti.
Čeká nás další pěší tůra. Vyrážíme časově v pohodě. Autem musíme kousek popojet na začátek dnešní trasy do Skleného. Parkujeme co nejdál to jde, tedy až před zákazem vjezdu do lesa. Vyrážíme .
První polovina cesty vede do kopce lehce prošláplým sněhem. Letní pevná cesta to není.
Po chvíli slyším odněkud známý vyděšený hlas: „Nemá botu!“. To Léňa asi trénuje náš postřeh a my ostatní automaticky obracíme úchylně naše zraky na hafanovi tlapky. „Ale má“, odpovídáme sborově a ťapeme dál. Čeká nás hrozný pruďák do velkého kopce. Naštěstí šel před náma taky nějaký blázen a zůstali po něm vyšláplý stopy ve vysokém sněhu. Snažíme se tedy používat přesně jeho otisky, aby se nám šlo trochu lépe. Horší to má pes. Boří se hodně do sněhu, ale přesto nás pořád předbíhá a musí být vždy první před námi. Je to maňas. Po strašným výstupu, padli i ostřejší slova, se konečně objevujeme na větší cestě s projetou stopou a míříme k přístřešku na rozcestí
s příznačným názvem Sedmicestí. Tady je povinné občerstvení pro nás i pro Hardyho, ale nesmíme moc dlouho stát, protože z nebe padá nějaký mokrý hnus.
Cesta je teď trochu lepší, neboříme se tolik do sněhu a jdeme spíše po rovině. Celkem rychle docházíme k dalšímu dnešnímu hlavnímu bodu Pod Babušou.
Odtud už vede cesta jenom z kopce. Ale počasí je stále horší, začíná fakt hodně pršet. Proč aspoň nechumelí? Musíme si nasadit i kapuce, hafanova srst je úplně mokrá. Přidáváme do kroku.
Aby toho nebylo málo, bembela si udělal něco z horním drápkem, teče mu tam krev a každou chvilku si lehne a líže si ránu.
Musíme mu sundat všechny botičky, aby se trošku uklidnil. Za stálého chcáče docházíme k autu jako záchraně před deštivým hnusem.
Tůra trvala deštivých 12 kilometrů.
Na chatě zahajujeme velkou bojovku s topením a termostatem, abychom mohli pořádně usušit všechny věci. Asi vyhráváme, ale myslím, že boj bude pokračovat.
Čtvrtek, 4.2.2021
Spíme. Spíme trochu déle. Ale ne zase o tolik, abychom nezvládli v pohodě další výlet na běžkách.
Balení věcí s sebou na cestu už máme v malíčku, oblečeni jsme hned, tak po snídaní a po kafi můžeme vyrazit.
Vyjíždíme autem na už známé místo za Horní Lipku, kde je menší parkoviště a výchozí místo pro běžkařský okruh s upravovanou stopou.
Začínáme krásnou rovinkou po vrstevnicích, která se po pěti kilometrech změní v pořádný krpál.
Nezbývá nic jiného než stromeček. Každému to i tak semo tamo podklouzne, funíme, ale pomalu kopec ukrajujeme. Jenom Verča jede asi na jiný pohon, její hůlky v běžkařských botech kmitají jak čínské hůlky v rukách hladového Číňana. Nahoře je jednoznačně první a ještě na nás pokřikuje nějaký motivační provokace. Přemýšlíme, co na tajňačku zobe 🙂 .
No dobře, vyšlápli jsme v pohodě všichni a míříme znovu po rovince až k sedlu Puchača.
To je hraniční bod s Polskem s příjemným přístřeškem. Pro nás je to bod odpočinku a občerstvení.
Výdejní okýnko tu není. Nevadí. Zabijeme batoh a sežereme jeho vnitřnosti.
Symbolicky zde potkáváme tři polský turisty. Taky bufetí pod přístřeškem , hned vedle nás.
Celkem fajn pocit. Prostě turista je stejný jak u nás tak jinde.
Zpátky k autu už je to opravdu skoro pořád z kopce a asi šest kilometrů sjíždíme celkem rychle. Hardy je dnes očividně trochu unavený. Celá trasa byla dlouhá přibližně třináct a půl kilometrů
a dokonce jsme dnes potkali i nějaké další turisty. Na závěr cesty nás překvapil šílený stroj s radlicí přes celou cestu. Nějaká rolba, která protahovala běžkařskou stopu a zároveň upravovala cestu vedle stopy. Díky tomu jsme si vyzkoušeli i bruslení na čerstvě upraveném povrchu.
Večer byl zase lenošný.
Na všechny dopadá nasčítaná únava za předchozí dny. Tak hrajeme karty a odpočíváme.
Hardy dělá mrtvolku.
Pátek, 5.2.2021
Poslední den, bohužel.
Z postele jsem se vysoukal o trošku dřív, musím ještě dojet do obchodu dokoupit pár věcí.
Na dnešek už sice nechystáme nic velkýho, ale zůstat doma určitě nechceme. V klidu si dáme po snídani kafe, holky si zahrajou šachy a pak už se chystáme ven.
Vybrali jsme si kratší procházku trasou pod Slamníkem, takový rádoby okruh přes Selské vrchy a potom zpět ke sjezdovkám a dolů k hotelu Vista. Asi deset kilometrů.
Kupodivu bylo krásně, na rozdíl od předpovědi, svítilo sluníčko a krásně hřálo.
Cestou jsme se trochu bořili do sněhu, chvíli víc, chvíli míň. Hafan běhal ve předu před námi jako vždycky. Na začátku trasy jsme viděli menší vodopád, ale díky tání sněhu v něm bylo vody celkem hodně. Další zajímavostí byla utajená Patzeltova jeskyně. Byla schovaná kousek od cesty, ale místo jsme tipli dobře. Sněhem jsme k ní sešplhali skoro po zadku. Vstup byl zavřený. Přes zimu v ní mají své dočasné útočiště netopýři a nechtějí být ve svým spánku rušeni. Chápeme a čteme si další zajímavosti o této jeskyni. Vyšplháme zpátky a pokračujeme až na sjezdovky. Při sestupu dolů si všimneme, že je v provozu mamutí bobová dráha a to znamená co?
Přééésněěě!
Verča na ni musí jít. Neodbytnost malého dítěte nás nepřekvapí, neprotestujeme a jenom kýváme souhlasně hlavou.
Těžší chvíle teprve přijde. Erička se musí rozhodnout, jestli půjde taky. Trochu chce a trochu má z toho respekt. Chápu. Já bych nešel. Dráha je na konstrukci někde až ve výšce šest metrů. Napjatě čekáme na konečný verdikt.
Stále čekáme.
Ještě čekáme.
Ještě chvilku.
Tak ještě moment…
A.
Přichází konečné rozhodnutí. Verča pojede sama.
Po dojezdu byla nadšená a taky trochu zmrzlá. Délka dráhy čítá tři kilometry.
Po chvilce odpočinku na chatě se vypravily holky i s Léňou zasáňkovat si na kopec sjezdovky.
Večer nás čeká zabalit si pár věcí, aby zítřejší ráno nebylo tak hektické.
Vypadnout totiž musíme do deseti hodin.
Sobota, 6.2.2021
Den odjezdu.
Den rozloučení se zimními horami.
Byl to fajnový celý týden. V nohách asi šedesát kilometrů, ale vlastně odpočatí a všichni pohromadě. I s tím naším lišákem Hardym.
Tak hurá domů zpět do reality.
Ale jak se říká: všude dobře, doma nejlíp!
Tak snad to bude pravda.
Komentáře